Informační

společnost Pojem informační společnosti, který se v současnosti skloňuje ve všech médiích a příspěvcích jak politiků tak i vědců, byl poprvé použit v analytické zprávě japonských společenských vědců v roce 1966. Vědci tím označili éru, do které vstupovala tehdejší japonská společnost. Hlavním znakem informační společnosti podle této zprávy je „kvantitativní a kvalitativní nadbytek informací". V uplynulých desetiletích vzniklo několik koncepcí informační společnosti, přičemž se často na její označení používaly také pojmy jako postindustriální, postmoderna, znalostní či poznatková. Definice informační společnosti je závislá na autorovi, který ji zavedl. Pro naše potřeby budeme jako informační společnost označovat tu společnost, ve které informační a komunikační technologie pronikají do všech oblastí společenského života včetně ekonomiky a stávají se běžnou součástí společnosti, která je také reálně využívá. Mezi základní znaky informační společnosti patří:

-nejcennějším zbožím je informace, informace se stávají zbožím a vlastnictví informací představuje moc. Ten, kdo dokáže využít informace, kterými nedisponují ostatní, může před nimi získat ekonomický náskok, předvídat budoucnost nebo se ji přizpůsobit, vyvíjet modernější a efektivnější technologie atd., -informatizace výrobních procesů umožňuje nahrazení monotónní duševní práce informačními technologiemi a odbřemeňuje člověka od monotónní fyzické práce prostřednictvím mnohem rychlejších, výkonnějších a spolehlivějších elektronických zařízení (práce za pásem, ve škodlivém prostředí). V určitém pojímání můžeme do této kategorie zahrnout i ulehčení práce duševní (manuální kontrola účetních položek, pravopisu apod.), - informační sektor zaměstnává více pracovníků než kterákoli jiná sféra, přičemž někteří z nich pracují přímo s informacemi a další se starají o jejich technickou podporu (telekomunikační technici, správcové sítí atd.), - v oblasti hospodářství se nejvíc rozvíjí oblast služeb. Informační společnost je založená v prvé řadě na nabídce služeb a ekonomickém profitu z jejich poskytování a prodeje. Významným obchodním artiklem jsou informace, které je možné prostřednictvím počítačových sítí zpřístupňovat a prodávat prakticky okamžitě a kdekoli na světě prostřednictvím většího počtu kanálů (zprávy v televizním vysílání, tisku, www portály, s využitím WAP, RSS apod.) Předpokladem využívání prostředků IKT, které máme k dispozici, je však i dostatečně silná základna uživatelů a poskytovatelů služeb (zejména na úrovni veřejné správy). Do oblasti využívání moderních komunikačních technologií v současnosti vstupují mnohé investice, které mají v rámci SR zabezpečit:

-dostatečnou gramotnost pro každého občana tak, aby dokázal používat počítač a kancelářské aplikace, Internet a jeho služby, -efektivní elektronizaci veřejné správy, která minimalizuje návštěvy úřadů a umožní vybavování většiny záležitostí prostřednictvím Internetu, -širokou dostupnost Internetu, která je podmínkou jak poskytování, tak i využívání poskytovaných služeb. Výsledkem těchto opatření bude zvýšení celkové vzdělanosti, následně i produktivity a zaměstnanosti, zkvalitnění služeb a zefektivnění použití veřejných prostředků. Následně můžeme očekávat i ekonomický růst a zvyšování životní úrovně. Změny, které zažíváme, jsou nejvýznamnější od času průmyslové revoluce, ba dokonce je můžeme označit za další revoluci stejného významu, jako byla průmyslová. Rozvoj IKT se

projevuje i změnou sociálních, ekonomických a kulturních vztahů, přičemž se objevují i mylné názory, podle kterých informatizace vyřeší všechny problémy jak v ekonomice, tak i v sociálních vztazích.

Přínos informační společnosti můžeme zhodnotit následovně:

-zpřístupnění informačních zdrojů pro využívání širokou veřejností, -výkonnější státní správa, -efektivnější řízení organizací, zvýšení konkurenceschopnosti, -podpora vzdělávání, - rozšíření nabídky služeb a zábavy a jejich zkvalitnění, - nové služby v rámci telekomunikace a nové trhy v oblasti softwaru, - nové možnosti uplatnění pro tvořivé lidi, -zvýšení kvality života (např. rodič ušetří čas původně věnovaný praní anebo umývání nádobí a věnuje ho svým dětem), - možnosti uplatnění pro handicapované lidi. Negativa čí slabá místa informační společnosti představují: -nutnost vysokých počátečních investic, - silná závislost na prvcích IT (silná elektromagnetická bouřka nebo jaderný výbuch by nás připravili o většinu nashromážděných informací), -nebezpečí terorismu a zločinu v této oblasti, -změna hodnot a životního stylu člověka (přetíženost informacemi, závislost na nich, odcizení se skutečným lidem). Slovensko se v oblasti informatizace v porovnání s ostatními krajinami nachází v druhé polovině evropského žebříčku. Nejdůležitějším úspěchem je zatím projekt Infovek, který přinesl Internet a informační technologie prakticky na všechny školy, které si ho nemohli dovolit financovat z čistě vlastních prostředků.

Oblasti využití informatiky

Jako studenti jsme často měli pocit, že některé předměty se učíme jen proto, abychom se je učili. Že nám nepřinesou žádný užitek, že jejich využití v životě je absolutně minimální a čas, který trávíme nad učebnicí je promarněný. Jedním z mála předmětů, které jsme aspoň někteří považovali za důležité, byla právě informatika, protože když jsme se zamysleli nad jakoukoli činností, věděli jsme si v ní představit počítače, které je urychlí, zlehčí, odbřemení člověka od monotónní činnosti či vyřeší za něho problémy v krizových situacích.

Prvním příznakem informatizace společnosti je pronikání prvků IKT do všech oblastí života společnosti. A skutečně, kdekoli se dnes podíváme, všade jsou počítače. Najdeme je v digitálních hodinkách, elektronických pokladnicích, ve dveřích na fotobuňku, telefonech, automobilech, chladničkách, automatických pračkách, automatech na lístky, kávu atd. Zvuky, které denně slyšíme z rádia jsou upravované počítačem, kanály na televizním přijímači přepínáme z pohodlí postele počítačem, spojování mobilních hovorů a odkazů na záznamník přijímá počítač, účty a výpisy z banky vyrábí počítač. Každé odvětví už počítače používá, začíná používat, nebo bez nich jednoduše nedokáže fungovat. Existují také oblasti (a je jich čím dál víc), ze kterých počítaččlověka téměř úplně vytlačil:

- kosmonautika (náročné výpočty člověk může maximálně tak sledovat, protože jakákoli kontrola kvůli obrovskému množství údajů není možná), -výroba procesorů (počítače pracují s přesností na úrovni nanometrů – 0,0000000001 mm, co nedokáže žádný člověk), -přisávání letadla (jednu z nejstresovanějších činností pilota nyní zabezpečují počítače orientující se okamžitě podle momentální situace),

-brzdění, vstřikování benzínu v automobilech (přesné výpočty mají na starosti počítače, řidiči stačí dát povel na brzdění či na startování a všechno za něj vypočítá a udělá počítač), - automatické pračky (pomocí několika programů dokážou vyprat každý materiál, vhodně dávkovat prostředky podle barvy a špíny), atd. Většina firem vyžaduje od uchazeče o zaměstnání alespoň základní poznatky v oblasti informatiky. Kancelářské programy (zejména textový a tabulkový procesor) a schopnost pracovat s Internetem jsou obvykle jejich nevyhnutelným požadavkem. Uživatel, který na dostatečné úrovni ovládá tyto aplikace po zaškolení, obvykle nemá problém pracovat se specializovaným informačním systémem svého zaměstnavatele.

Informační systémy

Informační systém představuje nejčastější způsob využívání počítačových systémů. Je to systém určený na sběr, udržování a zpracování údajů. Na základě jejich zpracování, analýzy a vyhodnocení má za úkol poskytovat informace v požadovaném množství, kvalitě a srozumitelné podobě. Typickým příkladem využití informačních systémů jsou různé administrativní a logistické systémy na úrovni komerčních organizací (účetnictví, skladové hospodářství, objednávkové systémy), kde si díky propojení systému dokáže prodejce z Popradu vyžádat pro svého zákazníka zboží ze skladu v Dunajské Stredě, kdy on vůbec nejeví zájem, anebo nedočkavý odběratel pomocí GPS zjistí, na kterém hraničním přechodu se kamión s jeho zbožím právě nachází. Přímou podporu prodeje zboží poskytují elektronické obchody nejčastěji dostupné prostřednictvím Internetu, kde si nakupující vybere požadované zboží a určí místo dodání. Elektronický obchod představuje informační systém většinou propojený na sklad, kde se příslušné zboží zarezervuje. Rezervované zboží potom skladníci zabalí, prostřednictvím čárového kódu nebo RFID tento fakt zaregistrují a přenesou do příslušného informačního systému. Na základě uložených údajů vystaví administrativní pracovník fakturu, prostřednictvím jiného systému objedná dopravu a proces je završen. Za objednané zboží je potřeba zaplatit. Finanční operace mohou probíhat více způsoby, každý z nich však spočívá ve využití informačního systému:

-kupující navštíví pobočku banky, kde pracovník prostřednictvím informačního systému ověří jeho totožnost, zadá údaje o odesilateli, příjemci a výše provozovací sumy, -kupující se prostřednictvím speciálního klienta nebo internetového prohlížeče připojí do bankovního systému, kde si příkaz na úhradu zadá sám. Komerční sféra, naštěstí, není jediným místem, kde se prvky IKT uplatňují. Už i ve státní (či obecné) správě zjistili, že prostřednictvím počítačové sítě urychlí zveřejňování, získávání, zpracování a výrazně zvýší kvalitu informací. Nejrůznější registrace – od registrace motorových vozidel přes vydávání pasů a občanských průkazů až po sčítání obyvatelstva a výběr daní – si už dnes můžeme jen velmi těžko představit bez podpory počítačových technologií. V první řadě slouží na sběr, jednoduché vyhledávání a poskytování údajů oprávněným osobám, ale obrovskou sílu skrývají zejména možnosti různých přehledů a statistických zpracování. Důležitou úlohu má také veřejná prezentace získaných výsledků (např. volby, referenda apod.). Informační systémy státní správy využívají prakticky všechny její složky. Jako typický příklad může posloužit policie a jako typický případ odhalování krádeží motorových vozidel. Předpokládejme, že ukradnuté vozidlo přejede přes místo, které snímá kamera – takovýchto míst je na našich cestách i v rámci městských částí stále víc. Zesnímá se jeho SPZ, která se z obrazu prostřednictvím speciálního programu extrahuje a porovná se seznamem kradených

aut uložených v informačním systému. Pokud je SPZ vyhodnocená jako SPZ kradeného vozidla, pošle se tato informace příslušnému oddělení a honička může začít. Záznamy můžeme prohledávat i zpětně a určit cestu, kterou bylo odcizené vozidlo přemístěno. Samozřejmě, zloději obvykle neponechají na vozidle původní SPZ, ale systém počítá i s tímto faktem. Z obrazu můžeme určit barvu i značku a vybrat podezřelá vozidla. Moderní komunikační technologie využívá policie i na takové prozaické činnosti jako odhalování cestovních pirátů přejíždějící na červenou, sledování dopravní situace, automatické nastavování semaforů apod. Městská policie dohlíží na dodržování zákonu ve frekventovaných částech města, odhaluje kapesní zloděje, zabraňuje výtržnostem, pokutuje nesprávné parkování apod.

S informačními systémy a informačními technologiemi se můžeme setkat i v telekomunikacích, kde automaty (resp. speciální aplikace) nahradily telefonisty navazující spojení mezi účastníky hovoru, fakturantů vystavujícím podrobné účty za telefonování a využívání linky na připojení k Internetu atd. Mobilní operátoři umožňují lokalizovat libovolný mobilní telefon i jeho majitele nebo pachatele, který ho odcizil. Jejich informační systémy uchovávají všechny odeslané SMS i nahrané hovory, ve kterých specializované programy dokážou najít zadané slovo atd. Další z oblastí, které si v ostatních letech vyžádaly masivní nástup informačních technologií, je nesporně zdravotnictví. Nejjednodušší využití představuje evidence zdravotních záznamů pacientů, ve kterých lékař (kromě toho, že je po sobě dokáže přečíst) hned vidí, na jaké léky je pacient alergický či jaké vážné choroby překonal. Inteligentní systém kromě zdravotních záznamů eviduje i úkony, které lékař na pacientovi vykonal a posílá jejich seznam zdravotní pojišťovně. Ta je lékaři proplatí a pokud za něco stojí, měla by např. na základě hesla, pacientovi tyto údaje zpřístupnit a umožnit mu tak kontrolu lékaře. Mnohé přístroje a zařízení, které dnes odborní lékaři používají, jsou připojené na počítače. Kromě klasických diagnostických zařízení přenášejících do počítače nejrůznější obrazy, se můžeme setkat i s virtuálními operacemi, když operující lékař není přítomný v jedné místnosti s operovaným pacientem, a činnosti, které za něho vykonávají přístroje, realizuje prostřednictvím klávesnice, joysticku či virtuální rukavice snímající jeho pohyby.

Speciální kategorií informačních systémů jsou geografické informační systémy (GIS) popisující chování, modelování povrchu a analýzu zemského tělesa Většina současných globálních problémů, jako je přelidnění, znečištění, odlesňování, přírodní katastrofy, má svoje zákonitosti a právě GIS se je na základě sesbíraných údajů snaží analyzovat. Ale nevyužívají se jen při řešení globálních problémů. Často můžeme pomocí GIS-ů analyzovat místní úlohy, např. umístění nové prodejny, vyhledání optimální půdy pro pěstování určité plodiny anebo určení nejkratší trasy pro vozidlo první pomoci. Často se pojem GIS ztotožňuje s digitalizací a trojrozměrným modelováním krajiny na základě analýzy mapy. Tato činnost však představuje jen malou část jeho schopností a možností. Když ukládáme do systému údaje o litosféře, pedosféře, hydrosféře, biosféře a sociosféře, je možné je později propojit a na základě analýzy vzájemného ovlivňování získat zajímavé výsledky. Tato koncepce se osvědčila při řešení mnohých problémů reálného světa, od stanovení nejlevnější trasy nákladních vozidel, přes územní plánování až po modelování světové atmosferické cirkulace. Jakmile máme k dispozici naplněný a fungující GIS, můžeme začít klást otázky:

- jednoduché: Kdo vlastní pozemek na rohu ulice? Jaká je vzdálenost mezi těmito dvěma místy? Které pozemky jsou v zóně určené na průmyslové využití? Kolik domů se nachází ve vzdálenosti 100 m od tohoto vodovodního potrubí?

- analytické: Kde se nachází místa vhodná na novou bytovou výstavbu? Jaký je převládající typ půdy v dubovém lese? Když se zde postaví nová dálnice, jak to ovlivní provoz? Jaký je celkový počet zákazníků v okruhu 10 km od této prodejny? GIS technologie se stává skutečně sama sebou až tehdy, když se používá na analyzování geografických údajů, hledání souvislostí, trendů a odhadování výsledků v případě námi zadaných scénářů typu „co když?“.

Výsledek operace je vždy vhodné vizualizovat – zobrazit jako mapu nebo graf. Mapy jsou velmi efektivním prostředkem uložení a odevzdávání prostorových informací. Mapové zobrazení můžeme propojit se zprávami, trojrozměrnými scénami, fotografickými snímky a jinými výstupy, jako jsou například multimedia.

Využívání ICT ve školství můžeme rozdělit do tří kategorií odstupňovaných podle úlohy počítačového systému:

-učení se ovládat práci s počítačem, když cílem používání počítače je naučit se ho ovládat. Do této kategorie můžeme zahrnout předměty postavené na bázi informatiky (aplikovaný software, programování, strojopis atd.), -využívaní počítače jako prostředku, který zprostředkovává žákovi informace, příp. upevňuje nebo ověřuje jeho vědomosti. Pro tento stupeň je ideální pedagogický informační systém vybudovaný na základě didaktických zásad a metod s možností využití ve více předmětech. Významnou úlohu zde sehrávají LMS systémy na podporu elektronického vyučování, o kterých jsme hovořili v části Ostatní služby Internetu, ale není třeba zapomínat ani na zkušenosti, které studentům poskytuje vyhledávání, shromažďování a zpracování informací a vyžadovat od nich samostatnou aktivitu i v této oblasti (získávání informací ze sítě Internet, z informačních systémů, ale i tištěných knih, příprava referátů atd.), -administrativní systém školy, kde počítač představuje prostředek na uchovávání a zpracování údajů o žácích i zaměstnancích školy (evidence známek, vysvědčení, docházka; rozvrhy; mzdy, pracovní smlouvy apod.), případně zabezpečuje jejich výměnu s nadřazenými složkami. Outsourcing

Velmi častou službou poskytovanou dodavateli informačních systémů (ale i dalších služeb v oblasti IKT) je outsourcing. Outsourcing představuje určitou formu pronájmu, kde si uživatel software či hardware nezakoupí, ale jen pronajme a využívá během dohodnuté doby. Hlavní výhodou pro odběratele je fakt, že nepotřebuje vlastní zaměstnance, kteří by se starali

o údržbu a chod systému, protože dodavatel garantuje řešení vzniklých problémů prostřednictvím vlastních odborníků věnujících se jen dané oblasti. V případě nespokojnosti se službou nebo zařízením může dodavatele po vypršení smlouvy bez větších nákladů vyměnit. Teleworking

Oblastí, která v sobě skrývá obrovský potenciál, je teleworking. Je založený na vytvoření elektronické kanceláře, která zaměstnanci podávajícímu požadované výkony a dodávajícímu vyžádané výsledky umožní pracovat z pohodlí domova, ticha vysokohorské chaty či tepla mořské pláže. Samozřejmě, ne každé povolání tuto formu umožňuje. Těžko se představíme řidiče autobusu nebo stavebného dělníka, jak svoji práci odvádějí doma v obývacím pokoji. Jde zde hlavně o zaměstnance, kteří pracují s nehmotnými objekty (informace) a jsou schopní samostatné činnosti (či už bytostně anebo charakterem práce). Tato forma – když se dobře zorganizuje – je může osvobodit od tyranie pevného pracovního času a umožnit jim, aby žili takovým způsobem, jaký se jim bude líbit. Mnozí lidé pracující v oblasti IT by například rádi pobývali

na venkově anebo v horách, ale v případě klasického pojímání zaměstnání by si tam přiměřenou práci zřejmě nesehnali. Teleworking má svoje klady i negativa. Mezi klady patří:

- možnost volné pracovní doby a práce podle vlastních biorytmů – třeba i v noci, -ušetření času věnovanému docházením do zaměstnání, co zejména ve větších městech při pravidelných zácpách může znamenat značnou úsporu, - možnost práce na cestách, - možnost kombinace práce se starosti o děti či příbuzné, - eliminování rušivých elementů (kolegů), -v určitém smyslu odbourání stresu díky pohodlí domova, -když se zaměstnanec přestěhuje do jiného města, stále může dálkově spolupracovat s firmou a nemusí si hledat nové zaměstnání. Pro zaměstnavatele pozitiva spočívají v ušetření administrativních a režijních nákladů (prostory, energie) a ve zvýšení produktivity práce. Teleworkeři jsou produktivnější údajně o 10 – 40%, mají vyšší pracovní morálku a nižší chorobnost. Nevýhodou teleworkingu ze strany zaměstnance může být:

- problémové začlenění práce do rodinného prostředí (vyrušování členy domácnosti, lenivost a neschopnost soustředit se v domácím pohodlí na práci), -neschopnost oddělit práci od ostatního života a odpočinku, - sociální izolace vyplývající z nedostatku osobního kontaktu s kolegy i světem „venku”, - komplikovanější získávání informací, - úbytek místa v bytě, - skrytým nebezpečím je možnost zvýšení tlaku na výkon zaměstnance ze strany zaměstnavatele, který ho vlastně platí za výsledky a ne čas strávený při jejich dosahování. Na straně zaměstnavatele se zvyšuje potřeba organizace a plánování, kterým je potřeba věnovat podstatně více energie, než v případě zaměstnanců v kanceláři. Nevyhnutelnou je potřeba vytvoření kanálu na bezpečnou komunikaci, zejména když zaměstnanec pracuje s citlivými údaji a hrazení nákladů spojených s jeho činností. Častým problémem je i chybějící kontakt, komunikace a výměna informací mezi zaměstnanci. Ten se obvykle řeší tak, že zaměstnanec (skupina) má v týdnu vyhrazené dny, během kterých se setkávají v prostorách zaměstnavatele. Počítače pro handicapované

Počítač jako stroj je určen nejen pro zdravé, ale i pro uživatele v nějakém směru postižené. Ti se často právě díky němu dokážou plnohodnotně zapojit do běžného života. Kromě vnitřních vlastností operačních systémů, které už v sobě mají zabudovanou určitou podporu, se používají další doplňkové aplikace a přístroje. Někteří handicapovaní uživatelé jsou schopní osvojit si mnoho zručností a návyků, pokud se jim věnuje dostatek trpělivosti a času. Počítač zde může zastupovat trpělivého a neúnavného učitele např. při nácviku výslovnosti pro hluchoněmé anebo nácviku orientace pro nevidomé. Počítač a speciální zařízení mohou sloužit jako kompenzační pomůcky při vykonávání běžných činností (práce pro tělesně postižené, vyhotovování písemných dokumentů pomocí počítače atd.). Zřejmě nejvíc pomůcek bylo vyvinuto pro zrakově postižené. Jsou k dispozici různé zvětšovací zařízení pro slabozraké, Braillovy psací stroje a tiskárny hovořící kalkulačky a elektronické zápisníky, které mohou sloužit jako budík, plánovač nebo běžný elektronický diář. Sluchově postižení mají k dispozici pomůcky pro nácvik správné artikulace (zviditelňuje se řeč – např. pro správnost výšky hlasu u dětí se zdvihá rtuť v teploměru anebo nafukuje balón,

či pohybuje vlak). Počítač dokáže zobrazovat i tvary a polohy řečových orgánů (bočný průřez hlavou – poloha zubů, jazyka, měkkého patra, rtů apod.). Pro pohybově a vícenásobně postižené existují vstupní zařízení, pomoci kterých můžeme ovládat počítač, psát, kreslit – reagují na stlačení, drobné pohyby, mrknutí okem, svraštění čela apod. Ovládání počítače takovýmto způsobem je založeno na výběru z nabízených možností. Např. když chceme ovládat pohyblivou želvu stačí, aby se otáčela na místě. Když je otočená správným směrem, vydáme příslušný pokyn a želva se hýbe dopředu. Podobně text se skládá vybíráním z nabídky písmen, slov či příkazů. Můžeme se setkat i s ovládáním počítače hlasem a v začátcích je i „čtení myšlenek“ prostřednictvím snímače elektrických impulzů z mozku, který se umístí na hlavu uživatele.

Úzce specializované oblasti

Navzdory tomu, že práce s informačními systémy představuje více než 90 % činností spojených s používáním informačních a komunikačních technologií, existují i oblasti, ve kterých se informační systémy nevyskytují vůbec anebo jen jako průvodní prvek dodávající evidované údaje.

První oblastí, která přímo i nepřímo ovlivňuje rozvoj ICT a zároveň představuje místo aplikace nejnovějších poznatků, je průmysl. Řízení výrobních procesů se stále častěji svěřuje průmyslovým počítačům, které ovládají jednotlivé zařízení na základě programu či popisu činností. Díky IT nakupujeme rovnoměrně nastříkané automobily, vyrábíme procesory a počítačové komponenty s miniaturními součástmi a dokážeme realizovat nanotechnologie. Vytvoření součástky dnes nevyžaduje mnohonásobné vyrábění a následné drobné úpravy prototypů, ale celý proces výroby můžeme nasimulovat a vlastnosti výsledného produktu otestovat mnohem dříve, než se spustí reálná výroba. Silný nástroj představují v současnosti i prostorové tiskárny, které dokážou na základě výkresu vymodelovat a fyzicky vytvořit popsaný objekt.

Průmyslové technologie a jejich aplikace jsou podmíněny dostatečným zázemím v oblasti vědy a výzkumu. Výzkum v době počítačově-prehistorickém i v době jejich prvotního nasazování probíhal velmi pomalu. Vědci zkoušeli a testovali, vraceli se o krok o dva, a když se jejich výsledky staly dostatečně přesvědčivými, obvykle zestárli a na jejich místo se tlačili další. Výzkum v současnosti spočívá v první řadě ve vytváření dostatečně podrobných počítačových simulací a v analýze jejich výsledků. Např. při výrobě nového léku není potřeba realizovat pokusy na vytvoření sloučeniny reálně, ale na základě simulací všech možných vstupů se vyberou ty nejvhodnější, které se potom také ve skutečnosti vytvoří a otestují.

Jinou podobu pod vlivem IT nabývá i umění. Největší změny zaznamenala hudba a film. Každá (nebo téměř každá) nahrávka se při nahrávání ve studiu dále upravuje přes počítač – přidávají se basy, mění výšky, jednotlivé nástroje se buď zesílí anebo ztlumí. Příslušný software umožňuje stříhání, zpomalování a zrychlování, vkládání zvuků atd. Kromě nahrávání a úprav existujícího záznamu můžeme prostřednictvím MIDI nástrojů komponovat a nastavovat vlastnosti jednotlivých nástrojů, díky čemu může dirigent za klávesnicí nahradit celý symfonický orchestr a ušetřit si rozčilování s neschopným houslistou, připitým saxofonistou či nevyspalým violončelistou. Naši rodiče při sledování filmu žasli, když na obrazovce blikajícího televizoru uviděli obrovského Golema, kterému z očí šlehaly jiskry a pro nás je běžné, že po zelené ploše neexistujícího ostrova pobíhají dinosauři anebo po zaparkovaných autech poskakuje Godzilla. Modelování objektů pokročilo až natolik, že reálné herce dokážou nahradit jejich modely a běžný divák rozdíl ani nezaregistruje.

Klasické malířské umění nahradila síla grafického editoru a místo štětce se používá myš nebo tablet.

A ani zábava už není to, co bývalo: v současnosti se stále méně navštěvují kina a stále častěji se místo sledování televizní obrazovky uživatelé věnují svému koníčku za počítačem: sledují DVD, hrají počítačové hry, čtou noviny anebo webové stránky, případně chatují a mailují s těmi, kterým se během pracovního dne nestihli věnovat.

Mnohé přelomy v oblasti ICT byly zrealizované díky armádním investicím a armáda často reprezentuje předvoj ve využívání nejnovějších technologií:

-2. světová válka urychlila zkonstruování prvního počítače, -snaha o decentralizaci počítačové sítě vedla k vzniku Internetu, - sledování zemského povrchu prostřednictvím satelitů nám přineslo navigační systém GPS, -virtuální realita využívaná při letových simulátorech a simulaci bojových situací a pronikla z armády do zábavného průmyslu, medicíny, geografie atd., -vytvořený bojový robot, který byl nasazený začátkem tohoto století v Afganistanu, -současná snaha o přesun vozidel z jednoho místa do jiného jen na základě analýzy povrchu (překážek) a údajů z GPS pravděpodobně povede k vytvoření inteligentních vozidel, které budou schopné převážet pasažéry bez nehody jen na základě zadání cíle atd.

Téměř současnost a blízká budoucnost

Existuje mnoho oblastí, o kterých už před desetilety psali autoři sci-fi a beletrie. Velká část z jejich představ už byla naplněna a často i překonána, ale jsou oblasti, ve kterých stále nebyly dosáhnuté plnohodnotné a uspokojivé řešení. Mnohé z nich jsou rozpracované a po dokončení dokážou významně ovlivnit život jedince i celé společnosti.

Umělá inteligence

Umělá inteligence (AI – Artificial Inteligence) je slovní spojení, které patří mezi nejoblíbenější témata vědecko-fantastických románů. Umělou inteligencí jsou vybavené počítače a roboty, které lidskou rasu zotročili anebo jí sloužili, byly schopné velmi rychle získávat informace, učit se a vyvozovat nové závěry. Obvykle byly dokonalé, neomylné a nekompromisní. Definovat umělou inteligenci je těžké, stejně jako definovat Internet, protože také prochází vývojem a výraznými změnami. Zjednodušeně ji můžeme označit jako vědu o vytváření strojů, anebo systémů, které budou při řešení úlohy používat postup, který, když by ho použil člověk, bychom považovali za projev jeho inteligence.

Pojem umělé inteligence vznikl v roce 1950, když několik vědců začalo používat počítače na řešení úloh pomocí vytvořených programů. Prvotní výsledky dosáhnuté tímto způsobem vyvolávaly velký optimismus. Po rozpracování množství teorií a heuristických metod (které se uspokojí i s nepřesnými údaji, jsou schopné připustit určitou nejistotu a obvykle pracují s údaji získanými na základě pravděpodobnosti), se zdálo samozřejmé, že silné a výkonné počítače s jejich využitím dokáží řešit nejrozličnější problémy ve všech oblastech lidské činnosti prostřednictvím své „inteligence“. Během deseti let využívání principů umělé inteligence se však dospělo k závěru, že na řešení problémů v žádné oblasti lidské činnosti, nestačí jen silný, výkonný počítač, programování a heuristické metody, ale jsou potřebné i vědomosti řešitele problému. Tedy i když počítače jsou oproti člověku rychlejší a důslednější, nejsou schopné kompenzovat neznalost. Jestliže se zamyslíme nad charakterem lidského rozmýšlení a nad tím, s jakými neúplnými informacemi člověk často pracuje, je úloha napodobit takovýto proces téměř nemožná. Pro člověka je charakteristická abstrakce, intuice, zapomínání, současné zpracování více informací a pod.

Počítačový systém, který řeší plánovací úlohu, ještě nemusí být inteligentní, když vypočte několik tisíc variant, vyhodnotí je a vybere z nich optimální. Inteligentní systém by byl brzy takový, který by dokázal generovat jen ty varianty, které jsou smysluplné a přicházejí v konečném stádiu rozhodování do úvahy. Do oblasti zájmu umělé inteligence je možné zařadit zejména následující úlohy:

- expertní systémy, -řízení robotů, - rozpoznávání a zpracování vizuální informace a řeči, - komunikace s počítačem v přirozeném jazyku, - navigace ve známém a neznámém terénu, -řízení a plánování výrobních procesů, - zpracování a analýza dat z prostředí (geologie, meteorologie, seizmika,...), -data mining (nacházení souvislostí a závislostí v rozsáhlých údajích), - adaptace a učení, -počítačové hry. Expertní systémy

Výzkum umělé inteligence přinesl prakticky aplikovatelné úspěchy především v oblasti expertních systémů. Expertní systémy jsou počítačové programy, které simulují rozhodovací činnosti expertů při řešení problémů úzce zaměřených úloh. Jsou to systémy založené na

myšlence převzetí znalostí od experta a jejich využití použivatelů, kteří těmito znalostmi nedisponují. Úlohou expertních systémů je navrhnout takový postup řešení úlohy, jaký by určil sám expert. Výhoda tohoto řešení spočívá v tom, že použivatel nepotřebuje komunikovat s expertem, jehož čas je drahý, ale prostřednictvím systému využije jeho znalosti a dosáhne stejný výsledek jako při osobní komunikaci. Většina expertních systémů vede s použivatelem dialog. Otázky jsou generované na základě vyhodnocování už zodpovězených otázek. Mnohé expertní systémy obsahují také moduly pro hypotetické uvažování. To umožňuje prozkoumat otázky typu „co by se stalo, kdyby…“. Charakteristickou vlastností je samoučící schopnost, díky které systém dokáže na základě vyřešených problémů vyřešit další rychleji a spolehlivěji.

Velkou skupinu expertních systémů tvoří systémy diagnostické a systémy plánovací. Typickým diagnostickým expertní systémem je stanovení diagnózy v medicíně. Když například přijde pacient se zvýšenou teplotou, zřejmě je pro určení diagnózy potřebné položit mu další upřesňující otázky. Na základě odpovědí se potom vyberou další otázky atd., až když lékař nedospěje k některé koncové diagnóze. Výsledek nemusí být vždy stoprocentní, tehdy se mimo něho ukáže i jeho pravděpodobnost. Expertní systémy se v medicíně využívají při náročnějších případech, když ošetřující lékař nedisponuje praktickými vědomostmi z konkrétní oblasti (např. malárie, cholera a pod.).

Dalším příkladem diagnostického systému může být systém na odhalování geologických ložisek, anebo na pomoc operátorům jaderného reaktoru v krizových situacích. Při plánovacích úlohách člověk taktéž využívá uvažování, analyzování a syntetizování a množství metod, které jsou charakteristické pro lidské zpracování a řešení úlohy. Je známý počáteční stav a cíl řešení, úlohou je určit pořadí kroků, jak se k tomuto cíli dopracovat. Při plánovacích úlohách často existuje velké množství (tisíce až milióny) teoreticky správných řešení, ale člověk při řešení takovéto úlohy často zvažuje mezi malým počtem variant, které ohodnocuje a vybírá ten nejlepší – optimální řešení. Představme si cestování z našeho domova např. do Paříže. Máme počáteční stav, cíl řešení, víme za jaký čas se tam máme dostat a jakou sumu máme na cestování vyhrazenou. Teoreticky je možné cestovat i přes Moskvu anebo Varšavu, nepřekročit přitom stanovený čas a vystačit si i s penězi na cestu. Ale i když jsou tyto řešení teoreticky správné, nikdo by nevolil takovouto trasu. Člověk by uvažoval o jakési předběžné trase a v rámci ní by se testovaly a generovaly určitá dílčí řešení. Právě znalosti o reálné úloze umožňují expertním systémům, aby negenerovali obrovské množství kombinací řešení, ale vybrali jen ty, které jsou reálné.

Roboti

Umělá inteligence se velmi často spojuje s roboty. Jejich účelem a cílem je vykonávat práci s vyšší bezpečnosti a efektivitou, než jaké se dosahuje lidskou prací V současnosti se slovo robot používá na pojmenování systémů, jejichž schopnosti umožňují nahrazovat pohybové a rozumové funkce člověka. Výhody využití robotů spočívají v tom, že mohou být upravené na vykonávání speciálních úloh (např. délka ramena, vyšší hmotnost kvůli stabilitě), nepoznají únavu, nervozitu, nepotřebují pracovní přestávky, mohou pracovat v nebezpečných prostředích, anebo v prostředích, které jsou pro člověka nevhodné (radioaktivní zamoření, chemické odpady atd.). Roboty je možné kombinovat s dalšími výrobními zařízeními do automatizovaných systémů. Robot je vlastně univerzální prostředek na vykonávání mechanických úkonů, čímž do určité míry nahrazuje fyzické schopnosti člověka.

Při zpracovávání informací a rozhodování je schopný do určité míry nahradit člověka, ale není schopný komplexně ho zastoupit po fyzické (koordinovanost a rychlost pohybů), ani po intelektuální (instinkt člověka, pocity, nápady a pod.) stránce.

Řeč

Klasické zařízení jako klávesnice, myš, monitor nebo tiskárna dnes už nejsou ničím světoborným. Myšlenka vědeckých fantastů, kteří snili o tom, že počítač nebude vypisovat zprávy na monitor, ale „zamrmlá“ jejich lidských hlasem, se naplnila díky multimédiím. Počítač blízké budoucnosti by měl nejen hovořit, ale i rozumět lidské řeči. Existují systémy, které při dodržování určitých pravidel (monotónnost při diktování, zřetelné mezery mezi slovy) dokáží přepsat diktovaný text, ale nejsou příliš dokonalé a jejich používání v jiném než anglickém jazyce je dost problematické. Přepisování textu samo o sobě neznamená, že systém lidské řeči rozumí. Můžeme ho sice naučit reagovat na některé povely (při mobilních telefonech máme k dispozici hlasové vytáčení), zjistit, zda daný hlas patří konkrétnímu člověku, analyzovat obsah telefonátu na zvolená slova, ale pochopení věty je zatím nerozluštitelným oříškem. Snahy o formalizaci jazyka vedly k vytvoření umělého jazyka (esperanto) a posunuly teoretickou informatiku vpřed v oblasti gramatiky a automatů, avšak konečné řešení – naučit počítač rozumět lidské řeči – se nedosáhlo.

Virtuální realita

Virtuální realita představuje prostředek na vytvoření světa, který může vypadat reálně anebo může být vytvořený na úplně jiných principech. Zároveň představuje obrovský skok ve způsobu komunikace s počítačem a vizualizaci informací. Místo používání monitoru a klávesnice si nasadíme na hlavu brýle s displejem, na ruce natáhneme speciální rukavice a na uši nasadíme sluchátka. Počítačový systém určuje, co a jak vnímáme, reaguje na základě našich pohybů a povelů. Obraz se mění podle toho, jak otáčíme hlavou, pomocí tlakových snímačů v rukavici můžeme věci zdvihat a přenášet. Sofistikovanější systémy dokáží do budování pocitu reality vnést i další smysl - čich. Na vytvoření iluzí virtuální reality potřebujeme kromě hardwaru také vhodný počítačový program a množství dat popisujících virtuální svět. Software zpracovává naše pohyby a na základě nich poskytuje použivateli obraz i zvuk. Pomocí virtuální reality můžeme absolvovat výlety po krajinách, které bychom si (jako normální smrtelníci) nikdy nemohli dovolit zaplatit, dostaneme se do lidské buňky anebo do srdce tornáda. Pohybově postiženým umožní virtuální realita běhat po louce, plavat, řídit auto atd. Mnoho lidí je virtuální realitou nadšených a v jejich myslích se rodí představy o nových vzrušujících aplikacích, jiní ji vyhlašují za poslední krok na ničivé cestě k apokalypse. Časté jsou obavy ze zneužití anebo nesprávného vlivu na psychiku člověka – když se někomu víc líbí jeho vlastní virtuální svět, proč by se měl vracet do skutečného?

Virtuální realitu můžeme rozdělit do třech stupňů:

-v pasivním stupni můžeme pozorovat, poslouchat a hmatem vnímat, co se děje v prostředí okolo nás. Okolní prostředí se může měnit, takže máme dojem, že se jím pohybujeme, ale nemůžeme tento pohyb řídit, - aktivní stupeň nabízí možnost prostředí zkoumat. Hlavní odlišností od prvního stupně je možnost pohybu ve virtuálním prostředí (můžeme přejít z místnosti do místnosti, otevřít dveře na skříni, anebo se podívat za ní, atd.), - interaktivní stupeň je nejintenzivnější. Dovoluje nám seznámit se s prostředím, prozkoumat ho a dokonce i změnit.

Začátky virtuální reality sahají do oblasti letecké a kosmické techniky. Dnes se používá množství leteckých simulátorů založených na jejich principech. Velké využití mají i převody map do virtuálních krajin, po kterých se můžeme procházet, zkoumat je a obdivovat. Zajímavý je projekt virtuálního Marsu anebo populární projekt virtuálního Iráku, využívaný při výcviku amerických vojáků před nasazením do války v Perském zálivu. Virtuální krajiny se uplatňují v urbanistice při návrzích parků anebo zahrad. Architekt se může projít po parku ještě před jeho vysazením anebo si prohlédne, jak bude vypadat po desíti letech. Architekti navrhující novostavby mohou zákazníka provést po jeho vile ještě předtím než se začne s její stavbou. Obrovské možnosti nabízí virtuální realita ve škole, kde nám např. umožní pohybovat se po blizně květu, v lidském těle, potkávat dinosaury v pravěku anebo pozorovat některou z Napoleonských válek. V medicíně pomáhá virtuální realita při prohlídce pacienta, když lékař může kontrolovat jeho orgány nejen na rentgenovém anebo ultrazvukovém snímku, ale je i ohmatat, proklepat, podívat se ze všech stran. Díky množství přenosu obrazu je možné operovat pacienta na dálku bez potřeby fyzického kontaktu – všechny příkazy realizují mechanické ruce. Přepojením do sítě umožní virtuální realita nejen zlepšit komunikaci mezi lidmi mluvícími různými jazyky (s automatickým překladem), ale umožní i zapojení tělesně postižených, kteří ve virtuálním světě získají vlastní virtuální tělo bez handicapu a budou se moci zúčastňovat ve všech činnostech stejně jako ostatní. Velmi užitečná může být při odstraňování následků havárií anebo práci ve vesmíru, když člověk bezpečně z kanceláře může ovládat roboty zprostředkovávající videokamerami vizuální informace a kopírující všechny pohyby operátora. Důvodem doposud malého rozšíření virtuální reality je vysoká cena za modely. Musíme ale uvěřit, že stejně, jako tomu bylo u počítačů, se upraví a zpřístupní i běžným smrtelníkům.

Nanotechnologie

Nanotechnologie je vědecký obor, který se zabývá přesnou a záměrnou manipulací hmoty na úrovni atomů. Vychází z toho, že všechny věci okolo nás jsou vytvořené z atomů a jejich vlastnosti závisí na tom, jak jsou v nich atomy uspořádané. Když přeorganizujeme atomy v kousku uhlí, můžeme dostat diamant. Když určitým způsobem přeházíme atomy v písku (a přidáme několik dalších stopových prvků) můžeme vyrobit počítačový čip. Když správně seřadíme atomy prachu, vody a vzduchu můžeme dostat třeba brambory, atd. V současnosti existují již stovky firem zajímající se výzkumem nanotechnologie a jejich cílem je:

- dokázat umístit v podstatě každý atom na správné místo, -vytvořit jakoukoliv chemickou strukturu na atomové úrovni, - snížit výrobní náklady tak, aby se blížily ceně samotného materiálu. Na výrobu „zařízení“ se používají nanovlákna a fulerény. Nanovlákna jsou složené z atomu uhlíku, jsou 1 000-krát pevnější než ocel a 6-krát lehčí. Tyto vlastnosti je mimo využití v nanotechnologiích předurčují na přidávání do neprůstřelných vest, zpevnění plastů v automobilech a pod. Fulerény představují obal, do kterého se mohou uložit jiné atomy a dopravit tak např. léky na přesně určené místo v lidském těle, čímž se eliminují jejich vedlejší účinky.

Obr. Nanovlákna a fulerény

S nanotechnologiemi je spojená myšlenka samoreplikace a samoreplikujících se výrobních systémů, které by měly být schopné jak výroby užitečných produktů, tak replikace se samých sebe. Největší výhodou takovýchto mechanismů by byly velmi malé náklady na zabezpečení dalších kopií, protože jejich produkci by si zabezpečoval mechanismus sám. Dalším obrovským lákadlem je předpokládané snížení exhalací a znečišťování životního prostředí, protože jak budeme schopni konstruovat zařízení atom po atomu, nebude důvod produkovat žádné zplodiny a odpady.

Tak jako má nanotechnologie svých nadšenců, má i odpůrce. Hlavní obavy spočívají ve vážném ohrožení veřejného zdraví (nanočástice se mohou dostat do potravin a do organizmu), v možnostech poskytujících nové metody sledování (miniaturními kamerami je možné sledovat každý náš krok) a nových způsobech vedení války (selektivně biologické a genetické zbraně, supervojáci – napůl stroje, napůl lidi).

Hygiena při práci s počítačem

Práce s počítačem je z historického hlediska nová a pro člověka ne celkem přirozená činnost. Na použivatele působí více činitelů, přičemž těmi nejvýznamnějšími jsou poloha v jaké pracuje (obvykle v sedě) a elektromagnetický smog vyzařovaný monitory, wi-fi zařízeními, počítači atd.

Obr. Z pravěku do pravěku

Ergonomie je věda o přizpůsobování pracovního prostředí potřebám člověka. Jejím cílem je najít správný soulad mezi fyzickými potřebami pracovníků, jejich prostředím a vybavením kanceláře s přihlédnutím na neovlivnitelné fyzikální, environmentální a psychologické faktory (např. držení těla, vzdálenosti, okolní světlo, organizace práce a přestávek).

Zrak

Smyslem, který se při práci s počítačem namáhá nejvíc a kterého návrat do původního stavu je nejproblematičtější, je zrak. Ten se může unavit mnoha způsoby. Nejnepříznivější situací je stav, když použivatel disponuje starým CRT monitorem, který není schopný dosáhnout obnovovací frekvenci alespoň 85 Hz. Blikání obrazovky možná méně citlivý použivatel nezaregistruje, avšak jeho zrak se časem unaví a následují bolesti očí a hlavy. Tyto monitory navíc někdy nemusí splňovat normy na elektromagnetické vyzařování, což se může projevit zvýšenou únavou a malátností po skončení práce s počítačem. Řešení je v tomto případě jediné: vyměnit monitor a investovat několik tisíc do koupě LCD monitoru. V případě umístění obrazovky monitoru proti zdroji světla (odráží se od obrazovky) anebo tak, že silné světlo vychází za ním, se zrak též velmi rychle unaví. Nejvhodnější je otočit monitor tak, aby světlo přicházelo k použivateli zboku. Únava zraku může být způsobená i nesprávným nastavením jasu a kontrastu. Pokud používáte jako podklad bílou plochu, je vhodné snížit se do takové úrovně, při které se ještě oči nemusí namáhat s rozpoznáváním obsahu na monitoru. Monitor se má umístit tak, aby výška horního okraje obrazovky byla ve výšce očí, případně i níže. Obrazovka by měla být od tváře vzdálená 50 až 70 centimetrů. Pro zrak je důležité i střídání pohledu do dálky a do blízka. Je vhodné čas od času upřít zrak na vzdálený objekt uspokojující barvy (nejlépe ven z okna na trávu anebo nedaleký les). Při upřeném pohledu do monitoru často zapomínáme na žmurkání, díky kterému se oko zvlhčuje. Pokud máme v oku pocit sucha, je vhodné použít některé z očních kapek.

Správné sezení

Nejdůležitějším kusem nábytku pro použivatele trávícího mnoho času za počítačem je židle. Dlouhodobé sezení způsobuje, že některé části těla (hlavně záda, plotýnky, úpony a svalový aparát zad) jsou příliš namáhané. Po dobu sezení na klasické židli tělo zůstává v nesprávné poloze dlouhý čas, čehož důsledkem jsou bolesti zad, poruchy zádových svalů a degenerativní změny páteře. Použivatelé počítačů nejčastěji sedí ve strnulé poloze s předkloněnou hlavou, čímž dlouhodobě zatěžují páteř, ramena a krční svaly. Nejvhodnějším řešením jsou stoličky vyžadující aktivní sezení. Existuje několik řešení, které jsou založené na potřebě zapojení sedacích, zádových a stehenních svalů použivatele.

Obr. Fit míč a židle pro aktivní sezení

Používáním nastavitelné podložky pod nohy odbřemeníme skupiny svalů na nohách a zádech, držák dokumentů při častém přepisování z předlohy do počítače chrání šíji a páteř před zablokováním.

Poloha zápěstí

Dlouhé psaní na klávesnici není prospěšné pro naše ruce, které by měly být při psaní ohnuté a celé předloktí by mělo tvořit s nimi pomyslnou přímku. Dlouhodobé zatěžování šlach v zápěstí může vyvolávat syndrom RSI (Repetive Strain Injury), při kterém otékají a znecitlivují se pouzdra šlach na předloktí. Řešením je používání gelových podložek podepírající zápěstí při používání myši i při psaní na klávesnici. V případě nevhodné výšky stolu můžeme situaci řešit jeho výměnou anebo přestavěním výšky židle.

Duševní hygiena

Kromě vytváření vhodných tělesných podmínek je potřeba se starat i o hygienu duševní. Lidé pracující s počítači v zaměstnání se velmi často po návratu z práce orientují zase jen na počítače. Jedním z nejčastějších způsobů trávení volného času se pro ně stává odhalování tajemství počítačových her anebo surfování po Internetu. Takovýto člověk často ztrácí kontakt s okolím a izoluje se od běžného (rodinného) života. Na příkaz rodičů (manželky) jen nevlídně zavrčí a po jeho vykonaní pokračuje v rozehrané partii anebo prohledávání internetových zákoutí. V současnosti je poměrněčastým jevem, že manažeři odcházející na dovolenou si se sebou berou přenosné počítače a na mořském pobřeží místo hraní volejbalu relaxují přehrabáváním se v kartotékách anebo získáváním informací z Internetu. Lékaři je obvykle označují jako závislé na informacích a pocitu důležitosti (manažer musí vědět nejvíc, protože když ho někdo předběhne, přestane být důležitý a určitě ho vyhodí z práce). Někdy je počítač prostředníkem získávání nevhodných informací. Nemyslí se přitom na erotické obrázky v rukou mladistvých, ale spíše na různé protispolečenské a nacionalistické propagace, které mohou svými navenek přímými a přitažlivými hesly zlákat mladého člověka, kterému chybí zkušenost a může se tím uchýlit na nesprávnou cestu. Dlouhé období převládal názor, že počítačové hry ovlivňují člověka nepříznivě, avšak v jiné době se publikují studie, které názor vyvracejí a hovoří o tom, že i násilná hra může být pro svého použivatele přínosem. Hry a počítače jsou celkem často označované za příčinu asocializace. Nakolik je tomu tak, musí si každý odpovědět sám.

Povolání „informatik“

S příchodem informatiky vzniklo mnoho nových povolání a mnohé existující se upravily. Počítače požadují špičkové odborníky, kteří je navrhují, údržbáře, kteří se starají o jejich fungování, učitele, kteří vzdělávají další generace, opraváře, návrháře atd. Kompletní seznam by byl nekonečný, projdeme si proto jen ty zaměstnání, s kterými se setkáváme nejčastěji a ve kterých práce s počítačovým systémem zabere větší část pracovní doby:

-administrativní úředníci představují kategorii použivatelů kancelářských aplikací. Patří sem úředníci, asistentky, sekretářky, obchodníci, účetní, skladníci, referentky (samozřejmě, všechna povolání stejně v ženském i v mužském rodě), jejichž úlohou je zpracování informací v tabulkách, psaní textových dokumentů, potvrzování, vyhodnocování a odpovídání na žádosti občanů, vytváření cenových nabídek, objednávek a faktur atd. Počítač využívají jako prostředek na zrychlení a ulehčení práce. Obvykle je pro ně postačující ovládání základních kancelářských programů, případně speciálního programu či informačního systému, ve kterém pracují. Pozor, nepleťme si úředníky s administrátory – tento pojem spíše odpovídá správci (sítě, databáze, systému a pod.).

-Servisní technik je člověk, který se stará o počítačový park v rámci firmy, školy anebo velkého podniku. Jeho úlohou je udržovat počítače po stránce hardwarové i softwarové tak, aby na nich mohli ostatní zaměstnanci pracovat. Pracovní náplň se skládá z instalování a nastavování aplikací, základního nastavení síťových a komunikačních vlastností jednotlivých počítačů, -práce servisního technika se velmi často prolíná s prací správce sítě. V menších organizacích oba posty obvykle dokáže zastat jeden člověk, ve větších je potřebné silnější personální zastoupení. Správce sítě má na starost zabezpečení bezproblémového chodu počítačové sítě, připojení na Internet i mezi použivateli v rámci organizace. Tato pozice je jednou z nejzodpovědnějších, protože většina moderních institucí a organizací by byla bez funkční sítě neschopná činnosti. Důležitost zaměstnání často odpovídá i finančnímu ohodnocení. Na vykonávání této činnosti je totiž nevyhnutelná intuice pro hledání chyb a praktické vědomosti z oblasti hardware, počítačových sítí a množství softwarových balíků, - pozici programátora zastává obvykle člověk, který je schopný algoritmicky myslet a ovládá některé programovací jazyky. Náplní jeho práce je tvorba aplikací anebo jejich částí. Vzhledem k tomu, že programování je činnost pomalá a požadavky na rychlost vytvoření programu vysoké, pracují programátoři v týmech. Někteří programátoři mají hluboké softwarové i hardwarové vědomosti, jiní vystačí jen se znalostí svého programovacího jazyka. Typickou vlastností programátora je ponocování a hledání chyb celou noc před odevzdáním projektu, -analytik je osoba, která připravuje zadání pro programátora a překládá požadavky z jazyka zákazníka do jazyka programátora. Analytik se zabývá zadaným projektem v prvních fázích – navrhuje způsob řešení, programovací nástroje, postupy a struktury údajů. Potřebuje k tomu teoretické vědomosti ze zpracovávané oblasti a praktické zkušenosti s programovacím jazykem, ve kterém bude projekt realizovaný. V případě zlé analýzy se komplikuje práce programátorů a někdy je potřeba začít znovu. V zásadě můžeme hovořit o dvou úrovních analytiků: -programátor-analytik se stará v první fázi o návrh řešení problému, v druhé o samotnou programovou realizaci. Tento post je typický pro menší projekty, ve kterých jeden anebo několik málo zainteresovaných vytváří celý systém, -softwarový inženýr představuje vyšší úroveň analytika, který se stará o projektování aplikací podobně, jak se dělá projektování průmyslových výrobků (televizní přijímače, automobily a pod.). Obvykle prostřednictvím specializovaných jazyků anebo aplikací popisuje vyvíjený software tak, aby byly zřejmé postupy zpracovávání údajů, kategorie použivatelů a jejich vliv na údaje v jednotlivých fázích zpracování a pod. Na základě údajů, které přesně specifikují činnost softwaru, potom jednotliví programátoři nebo týmy realizují jeho představy. Pozice softwarového inženýra je nevyhnutelná zejména v rozsáhlých projektech, na kterých pracuje často i několik týmů. 1. Ako problém opísal zadávateľ 1. Jak problém popsal zadavatel

22. Návrh datové struktury 3. Výsledek analýzy 44. Produkt práce programátora 5. Výsledek drobných úprav 22. Návrh datové struktury 3. Výsledek analýzy 44. Produkt práce programátora 5. Výsledek drobných úprav 6. Co vlastně zadavatel chtěl Obr. Co chtěl zadavatel a co dostal

Do určité doby bylo psaní programů považované za druh umělecké činnosti, ale postupně se přišlo na to, že když každý programátor vložil do programu část svého ega, jsou údržba, změny a i drobné úpravy velmi problematické. Při vývoji softwaru, tak jako v jiných oblastech vývoje, je velmi důležité, aby vývojový pracovník zdokumentoval srozumitelnou formou postupy a výsledky své práce. Jde zejména o jeho zjištění a návrhy v jednotlivých etapách vývoje, které se mohou později využívat při dalších projektech,

-před samotným prodejem softwaru je ještě nutné, aby prošel fází testování. Osobu zabývající se touto činností označujeme jako testera, přičemž existuje mnoho postupů předepisujících techniky a praktiky této činnosti, -na přelomu tisíciletí se jednou ze základních požadavků organizací a firem stala prezentace jejich činnosti a nabídky zboží či služeb prostřednictvím webových stránek. Na jejich vytváření se v prvé řadě podílí desaigner (webdesaigner), který navrhuje celkový vzhled stránky a rozmístění prvků tak, aby použivatele zaujaly a donutily ho zafixovat si některé informace. Vytvořit webovou stránku dokáže dnes už prakticky kdokoliv, kdo je jen trochu zručný v činnosti např. s textovým editorem. Vytvoření profesionální stránky je výsadou malé skupiny lidí s vědomostmi o lidské psychologii, citem pro sladění barev, obrázků a textu, informacemi o tom, jak pracují vyhledávací stroje a hlavně s vysokou dávkou trpělivosti. Designeři nejsou použitelní jen v prostředí webu, ale uplatní se i při návrhu vzhledu oken běžných (desktopových) aplikací – tu sice použivatelsky standardně momentálně udává Microsoft, ale existují i aplikace se stejně jednoduchým a graficky zajímavým vzhledem, -učitel informatiky (lektor) by měl mít podle potřeby dostatečně hluboké teoretické anebo praktické vědomosti z oblasti, kterou vyučuje, všeobecný přehled ve všech ostatních oblastech informatiky a k žákům a studentům dostatečně lidský přístup na to, aby je dokázal zasvětit do nových technologií, postupů a aplikací. Měl by zdůrazňovat, že počítač je jen pomůckou a prostředkem na dosáhnutí cíle a ulehčení práce. Učitel programování musí navíc vědět jak algoritmicky myslet a dokázat najít chyby v programech svých žáků, přičemž není na škodu, když se sám věnuje programování, případně má vývojářské zkušenosti z minulosti. Software není součástí počítače

Na první pohled by se mohlo zdát, že po koupi počítače se nám otevírá prostor na jeho nekonečné využívání – práci s aplikacemi, obrázky, hudbou, videem atd. Jako první nás však může zaskočit fakt, že prodejce nám počítač dodá bez toho nejzákladnějšího – operačního systému a argumentuje tím, že systém jsme si ani neobjednali, ani nezaplatili. A argumenty typu, že soused též za systém neplatil a používá ho, neobstojí. Kromě samotného počítače je potřeba platit i za většinu aplikací a systémů, o které máme zájem. Vytvoření každého počítačového programu totiž něco stojí. Programátor do každého svého díla dává čas, myšlenky, námahu a někdy i kus zdraví (ponocování, nervozita a pod.). Za svoji námahu očekává odpovídající finanční ohodnocení. Programy vyráběné na klíč anebo systémy distribuované volným prodejem často vytvářejí týmy programátorů kombinujících analýzu problému, návrh a implementaci řešení s testováním a jejich mzdy závisí jen na tom, co jim zadavatel anebo trh za systém zaplatí.

Vývoj softwaru

Když se software začne používat v reálném životě a dostane se do fáze prodeje nebo nekomerční distribuce, je potřebné, aby prošel vícerými fázemi. Existuje několik modelů vývoje softwaru a každý z nich je použitelný na určité typy projektů. Zřejmě nejjednodušším modelem je model Programuj a opravuj, který začíná jednoduchou představou o problému a postupným programováním jednotlivých funkcí programu, přičemž detailnější specifikace přichází na řadu až po dobu programování. Velká výhoda tohoto modelu spočívá v okamžitém možném prezentování (nějakého) výsledku už v prvních stádiích vývoje, nevýhodou je mnoho chyb ve výsledném projektu. Tento model je specifický i tím, že je velmi těžké říct, zda projekt skončil – jestliže výsledek na začátku byl poměrně neurčitý a tvůrci neví, zda dosáhli svého cíle, anebo ho aplikace zbytečně překročila. Při vytváření rozsáhlejších projektů se používají modely skládající se z následujících fází v různých obměnách:

-zvážení realizovatelnosti projektu, kde se určí zda zadané požadavky jsou realizovatelné a zda je v zájmu firmy projekt řešit (pokud se vymyká oblasti, na kterou se organizace orientuje, mohou investice přerůst zisk), -úvodní studie je nevyhnutelná pro formulaci cílů, odhad nákladů a přínosů. Východiskem jsou cíle projektu, analýza stavu a specifikace požadavků. Její součástí je výběr a složení týmu pracujícího na projektu, rozdělení zodpovědnosti za organizaci činností, stanovení pracovních procedur, použití standard a tvorbu dokumentace, -následně probíhá globální a detailní analýza, přičemž jejich výsledkem je přesný popis vytvářeného systému, na který navazuje plánování a stanovení rozpočtu, -až čtvrtou fázi tvoří samotná implementace (programování), -průběžně po dobu tvorby a samozřejmě i po dokončení komplexního systému je nevyhnutelnou součástí vývoje testování, které odkryje chyby a umožní jejich včasné odhalení, -po ukončení základního testování je nutné realizovat zkušební provoz, buď už u objednavatele systému anebo v případě univerzálního softwaru u vytipovaných potenciálních zákazníků, - v případě systému vyvíjeného na klíč je možné přistoupit k rutinnému provozu, v případě licencovaného softwaru k distribuci a prodeji koncovým zákazníkům. Prodejem softwaru jeho životní cyklus nekončí. Je pravděpodobné, že po dobu jeho činnosti budou potřebné drobné úpravy anebo opravy (např. pro Windows XP ještě i po letech provozu tvůrci zveřejňují aktualizační balíčky opravující odhalené chyby). Výzkumy ukázaly, že vývojáři stráví nejvíce času při čtení zdrojových kódů jiných vývojářů ve snaze pochopit, co příslušným kódem chtěli říct. Při správě a údržbě softwarových systémů je proto velmi důležitou součástí projektová dokumentace, která obsahuje strukturované a logicky uspořádané informace o programových požadavcích, návrhu systému, struktuře zdrojových kódů a historii testování. Projektovou dokumentaci je možné vytvářet manuálně anebo ji získat automatizovaně použitím speciálních nástrojů sledujících proces vývoje systému a analyzujících zdrojové kódy. Kromě projektové dokumentace je nevyhnutelnou součástí softwaru i použivatelská příručka (manuál), která obsahuje popis vytvořeného softwaru z pohledu použivatele. Standardní zvyk je přidávat několik stostránkových manuálů jako součást dodávky použivatelům, kteří je nikdy neotevřeli a na řešení problémů vždy volají dodavatele, je už naštěstí za námi. V současnosti se manuály dodávají v podobě elektronických dokumentů (nejčastěji ve formátu html), které můžeme jednoduchým způsobem prohledávat, vybrat a případně zvýraznit části, o které má použivatel skutečně zájem.

Licenční smlouva

Vzhledem k tomu, že vytvoření softwaru je činnost náročná jak na čas, tak i na duševní a finanční prostředky a vytváření jeho kopií je velmi jednoduché, je potřebné autory před touto nekalou činností chránit. Vytvořený software je intelektuálním vlastnictvím svého tvůrce a programátor anebo firma, kteří ho vytvořili mají na ně autorské právo. Získávají ho na základě autorského zákona, který tvůrci softwaru chápou jako autora díla a určuje mu práva i povinnosti. Podle tohoto zákona je právem autora rozhodovat o tom, jak se bude jeho dílo šířit a používat. Když kupujeme od autora aplikaci, nekupujeme ji jako celek se zdrojovým kódem a právem na jakékoliv úpravy, ale za finanční protihodnotu získáváme jen licenci – právo na používání. Licence obvykle obsahuje informaci: - o tom, že program můžeme instalovat jen tehdy, když souhlasíme se všemi podmínkami smlouvy. Text smlouvy bývá obvykle zobrazený v prvních krocích instalace a bez jeho potvrzení nemůžeme dále instalovat,

Paradoxem je, že k licenci se většinou dostaneme až tehdy, když máme program zakoupený a pokoušíme se ho instalovat.

- o způsobu použití díla - za jakých podmínek můžeme program používat a rozšiřovat (běžně je další rozšiřování přísně zakázané, někdy s výjimkou záložní kopie), - o rozsahu licence - jaký je počet počítačů, na kterých můžeme současně program používat (standardně jeden), - o čase, na který autor licenci uděluje (trvalá, dočasná, časově omezená a pod.), - o odměně anebo způsobu jejího určení, když se autor a uživatel nedohodli na bezplatném poskytnutí licence, - o tom, za co přebírá a za co nepřebírá zodpovědnost tvůrce programu – zpravidla nepřebírá zodpovědnost za nic, pokud mu to dovolí zákony země, ve které je software prodávaný.

Softwarová licence se obvykle vztahuje na jeden počítač. Když má firma několik počítačů, potřebuje licenci na každý z nich. Nemusí však kupovat program na každý osobně, protože je obvykle levnější koupit multilicenci na několik počítačů. Speciální kategorií licencí jsou školní a studentské licence, jejichž cena obvykle představuje jen část ceny licencí komerčních (případně je zdarma), ale neumožňuje používání příslušného programu na komerční účely – pomocí programu s takovouto licencí nemůžeme vytvořit produkt, který by se potom prodával.

Stejně jako jsou autorským zákonem chráněné počítačové programy, jsou jím chráněné i obrázky (někdo do jejich nakreslení musel investovat čas a talent), fotografie, texty (knihy) a, samozřejmě, hudba a filmy. Mnohé z těchto „děl“ jsou dostupné i prostřednictvím Internetu, pokud však nevíme, zda máme na jejich používání právo, je dobré pracovat s nimi velmi opatrně.

Registrace, upgrade a update

Tak jako nekončí prodejem softwaru práce jeho tvůrců, tak ani nákupem nekončí naše investice do programového vybavení. Stejně jako např. nákup auta je jen první investicí, na kterou budou navazovat další výdaje nevyhnutelné pro jeho údržbu a spolehlivost, potřebuje i software po dobu svého života malé či větší úpravy (např. účetní program, který je v lednu v souladu s legislativou naší země, už po měsíci nemusí vyhovovat, protože nedokonalý zákon se upraví a změní, např. účtování některých položek). Tato změna se samozřejmě v programu automaticky projevit nedokáže, ale je potřebné ji naprogramovat. A zde máme první vážný problém: jak majitel programu zjistí, že nastaly v legislativě změny, které měly za následek změny v programu? Buď sleduje schvalování zákonů a vyhlášek a na základě změn osloví tvůrce programu (což však od drobného podnikatele zaneprázdněného naháněním práce a dostatečného zisku na to, aby dokázal zaopatřit rodinu, očekávat nemůžeme) anebo poskytne svůj kontakt tvůrcům či distributorům systému, kteří ho budou

o všech změnách včas informovat. Zaslání údajů použivatele tvůrci (distributorovi) systému se označuje jako registrace a její hlavní filozofií je oboustranná výhoda – použivatel získává jistotu, že bude informovaný o změnách zodpovědně a včas, tvůrce softwaru získává přehled o organizacích, které využívají jeho software a dokáže se jim přizpůsobit např. nasměrováním dalšího vývoje. Registrace se v současnosti často vykonává prostřednictvím Internetu a v některých případech bez něj s aplikací vůbec nedokážeme pracovat. Někteří výrobci posílají svým registrovaným použivatelům materiály, kde se mohou obeznámit se zkušenostmi jiných použivatelů, prezentují jim různé tipy a efektivní postupy pro práci se systémem (dnes jde nejčastěji o elektronickou výměnu informací). K dispozici jsou i informace o nových verzích programu, případně o jeho doplňcích. V nedávné minulosti,

když cena softwaru nebyla tlačená na nejnižší možnou úroveň, byla podpora použivatelů obvykle v ceně softwaru, v současnosti je potřebné za ni platit osobně. Za poplatek má majitel licence na určitou dobu nárok na bezplatnou aktualizaci systému a služby podpory po telefonu (hot-line), kde mu je v případě potřeby schopný poradit školený personál. Některé softwarové systémy se v současnosti často prodávají v tzv. OEM verzi. Pojem OEM (Original Equipment Manufacturer) původně vyjadřoval přenos povinností z výrobce softwaru na jeho dodavatele, ale v současnosti se používá na vyjádření odlehčení, resp. omezení některých podpůrných služeb (např. 24 hodinového hot-line) anebo vybavení (např. DVD-RW bez vypalovacího softwaru). OEM licence operačního systému je oproti standardní licenci levnější, ale je vázaná na počítač, se kterým byla předána – není možné ji instalovat na jiný počítač ani tehdy, když ten, se kterým byla předána, „dožije“.

Aktualizace programového vybavení (např. přidání funkcí, změna způsobu účtování a pod.) se označuje jako upgrade, a je pro něj typické zvýšení verze programu (např. z 4.2.5.1 na

4.2.5.2 anebo z Windows 2000 na Windows XP). Kromě upgrade, který v sobě obsahuje významné změny se můžeme setkat i s pojmem update, který obvykle představuje aktualizaci na úrovni opravy chyb programu a drobných vylepšení, přičemž nezahrnuje významnější změny. Některé systémy vyžadují aktualizaci údajů, při které se nezasahuje do programu, ale mění se jen obsah databáze, resp. údajových souborů, se kterými systém pracuje (např. antivirový systém velmi často potřebuje aktualizovat seznam virů). Speciální kategorii update představuje oprava prostřednictvím patchů. Patch je spustitelný program, který „opraví“ celý software přepsáním původních údajů nebo kódu programu. Pojmy upgrade a update nejsou nikde přesně definované, proto se velmi často stává, že použivatelé je ztotožňují anebo si je pletou.

Podobně jako tomu bylo při provozování informačních systémů formou outsourcingu, máme i v některých případech licencovaného softwaru možnost jeho pronájmu. S pronájmem je často spojená možnost aktualizace na nejnovější verzi po dobu trvání nájemní smlouvy a nutnost jeho odinstalování po skončení platnosti.

Ne všechny typy softwaru jsou naštěstí postavené na nevyhnutelnosti neustálé aktualizace. Pokud si zakoupíme např. textový editor, můžeme ho do tehdy používat, dokud nám bude vyhovovat bez jakýchkoliv dalších poplatků – máme na to licenci časově neomezenou.

Typy licencí

Kromě zatím již uvedených (plných, OEM a multi) licencí se v praxi velmi často setkáváme i s dalšími typy:

-shareware představuje skupinu licencí, které umožňují bezplatně a legálně využívat komerčně šířený software s určitými omezeními. Smyslem takovéto licence je přesvědčit co největší počet použivatelů o kvalitách daného softwaru tak, aby si ho zakoupili: -nejtypičtějším omezením je vypnutí některých funkcí, které se odemknou až po zadání registračního kódu získaného zaplacením požadované částky. Tento typ shareware je možné chápat jako demoverzi, na které si zájemci o program ověří, zda splňuje jejich požadavky, -omezené časové období (trialware) umožňuje využívat software po dobu několika dní anebo mu umožňuje vykonat několik spuštění. Po naplnění času začne program upozorňovat na uplynutí zkušební doby anebo se jednoduše nespustí. Z hlediska autorských práv je tato verze úplně shodná s klasickým komerčním programovým

vybavením – po uplynutí zkušební doby je další užívání plné verze programu bez jeho registrace trestné,

-zobrazování reklamy (adware) představuje jednu z nejnovějších verzí shareware, která našla uplatnění hlavně díky zvýšení počtu počítačů s trvalým připojením k Internetu. Autor si využívání svého programu bez registrace kompenzuje příjmem z komerční reklamy, kterou zobrazuje na počítači použivatele. Po registraci se tato aktivita vypne a použivatel má k dispozici plnohodnotný software, Programy šířené pod licencí shareware můžeme získat na mnohých serverech fungujících jako archívy, např. http://www.tahaj.sk, http://www.slunecnice.cz, http://www.download.com a pod. Častým zdrojem jsou i CD a DVD přiložené k počítačovým časopisům.

-freeware představuje typ softwaru, který můžeme používat a rozšiřovat zadarmo, požaduje se přitom jen dodržení autorských práv (neupravovat program): -některé aplikace šířené jako freeware umožňují plnohodnotné používání jen na nekomerční účely (osobně, personálně) a v případě komerčního využití (instalace v komerčních organizacích) se vyžaduje nákup komerčních licencí, - speciální případ freeware představují beta verze (testovací verze), které tvoří mezikrok mezi vytvořením a zveřejněním softwaru. Dřív než je výsledný program hotový, jeho autoři vytvoří několik testovacích verzí, které mohou zájemci zdarma používat. Autoři si díky ním ověří, jak program funguje, a odstraňují případné chyby, -public domain (veřejné, volné dílo) představuje ve všeobecnosti dílo, kterého majetková autorská práva ne jsou chráněné. Zpravidla sem spadají díla, při kterých vypršela doba 70 roků od smrti jeho posledního autora anebo díla, na které si autoři neuplatňují autorské právo. Pro šíření softwaru s volnou licencí se často používá GPL (General Public License – všeobecná veřejná licence), resp. GNU/GPL. Tato licence však vyžaduje, aby byl každý produkt vytvořený, upravený anebo obsahující zdrojové kódy šířené pod GPL též šířený pod GPL (a teda zdarma). Z toho důvodu existují kromě GNU/GPL i další volné licence umožňující šíření upravených volných zdrojových kódů za úplatu. Ve všeobecnosti můžeme pravidla volné licence formulovat jako svobodu pro: - nakládání se softwarem libovolným způsobem (instalovat na libovolný počet počítačů, kopírovat, distribuovat), -poznání vnitřní struktury softwaru, mít k dispozici jeho zdrojové kódy a možnost studovat jak funguje, - možnost měnit zdrojové kódy a modifikované výsledky zveřejňovat, Díky požadavku na šíření zdrojových kódů se tato kategorie softwaru často označuje i jako open-source. Do skupiny open-source patří i část operačních systémů typu Unix (např. Linux), které mohou být (spolu s mnohými dalšími aplikacemi zdarma) vhodnou alternativou komerčních operačních systémů.

Open-source kontra komerční software

Vede se mnoho diskuzí o tom, zda je výhodnější používání komerčního anebo open-source softwaru a výsledek diskuzí zpravidla závisí na jejich účastnících. Zodpovědnou odpověď není možné v této chvíli poskytnout, ale ve prospěch open-source systémů se hovoří o jejich prosazování v orgánech státní a veřejné správy (Čína, Izrael, Indie) a některých evropských městech (Mnichov). Vlastnosti typické pro jednotlivé typy softwaru prezentuje tabulka.

open-source komerční software nákupní cena - náklady jsou minimální, software je možno stáhnout z Internetu anebo zakoupit za cenu média a distribučních nákladů, - software je vyvíjený i prodávaný komerčně, žijí z něho tvůrci, distributoři, případně koncoví prodejci, přičemž každá skupina do prodejní ceny promítá vlastní rabat,

- nižší nároky na hardware, čímž šetří finance použivatele - neustále se zvyšující požadavky na výkon procesoru, RAM a grafické karty instalace, - na okamžité spuštění systému postačí -jednoduchá a klikatelná (GUI), před operační bootovatelné médium se systémem, spuštěním je potřebné systém instalovat na systémy - náročnější konfigurace zvládne jen profesionál pevný disk počítače, - konfigurace opět klikatelná (GUI) i když vyžaduje hlubší znalosti použivatelské - grafický režim, některé časti systému - obvykle grafický režim rozhraní jsou však dostupné jen v režimu operačního textovém systému podpora - ve vlastní režii, obvykle je potřebné - hot-line dodavatele, podpora v ceně produktu a řešení zaplatit odborníka anebo zpoplatněná možná o něco nižší sazbou problémů - když nemá čas, je potřebné zaplatit ho lépe, - nikdo negarantuje, že problém bude vyřešený jako při open-source - komerční firma si chce udržet zákazníka, proto mu vychází maximálně vstříc a řeší jeho problém do tehdy, když nebude vyřešený literatura - tvůrci open-source jsou orientovaní víc na vývoj softwaru jak dokumentaci, proto některé typy softwaru nejsou příliš dobře zdokumentované (ale při jiných je to zase opačně), -manuály byly v předcházející době k dispozici zdarma v elektronické podobě, - v současnosti jsou vydávané publikace orientované do oblasti open-source čím dál tím častěji - tvůrci softwaru organizují školení na svůj produkt (ne vždy zdarma), - dodává k němu manuály, - existuje množství literatury od mnohých autorů a z mnohých vydavatelství, která je zaměřená na jednotlivé programy (kancelářské balíky, grafické editory a DTP, vývojové prostředí atd.) závislost od - vývoj je decentralizovaný, zdrojové - vývoj zabezpečuje tvůrce, tvůrců kódy přístupné, - i v případě, že vývoj skončí, je možné pokračovat v něm ve vlastní režii -v případě jeho bankrotu mohou nastat problémy, ale ve větších organizacích se to nestává – obvykle je někdo koupí, - nejčastější problémy souvisí s ukončením podpory (např. Microsoft přestal podporovat starší verze Windows a nedodává k nim opravné balíky zabezpečující ochranu počítače, čímž nutí použivatele přejít na vyšší verze) kvalita kódu -software je vyvíjený obvykle programátory nenárokujícími si na zisk a věnujícími se vývoji jako určité formě záliby, - zdrojový kód je volně přístupný díky čemuž jsou chyby snadněji odhalitelné a opravitelné, ale i zneužitelné, - zdatný použivatel může modifikovat kód přesně podle svých požadavků, - relativně vyšší stabilita při populárních systémech a nižší při méně používaných, - doba nápravy kritické chyby je při obou typech softwaru zhruba stejná -majiteli jsou komerční firmy, pro které software vyvíjejí jejich zaměstnanci v rámci pracovního času, - zdrojové kódy jsou nepřístupné, chyby se odhalují používáním, ne analýzou kódu, -použivatel musí brát systém v té podobě, v jaké mu byl dodaný, -stabilita nedosahuje úrovně špičkových open-source, bezpečnost - použivatel dokáže zjistit jaké údaje - údaje, které ze systému odcházejí můžeme použivatele o něm software ukládá do vytvořených souborů a jaké posílá ven – do prostředí počítačové sítě odhalit jen velmi podrobnou analýzou činnosti softwaru (která je vlastně na základě autorského zákona zakázaná) anebo sledováním přenosů v síti, - použivatel si nesmí na základě licenční smlouvy zkontrolovat (např. prostudováním zdrojového kódu) možnost úniku osobních údajů příklady operační systémy: Linux, některé verze Unix, kancelářský balík: např. Open Office grafické editory: operační systémy: MS Windows kancelářský balík: MS Office grafické editory: Corel Draw, Adobe Photoshop, Adobe Ilustrator DTP: Adobe Indesign, Quark XPress

Open-source se v současnosti prosazuje hlavně v akademické sféře a v serverových řešeních (webový, databázový, poštovní server, firewall), kde garantuje bezpečnost a stabilitu.

Některé společnosti fungují na rozhraní open-source a komerčního softwaru. Jako příklad může posloužit společnost SUN Microsystems, která dodává operační systém Solaris, kancelářský balík Star Office nebo programovací jazyk Java.

Jestliže má SUN kořeny v univerzitní sféře (Standford University Network), podílí se velkou mírou na budování open-source komunity a podpoře open-source vývojářů, která vyvíjí operační systém Open Solaris a kancelářský balík Star Office. V určitém momentě společnost jejich kódy převezme, vlastní vývojáři je upraví, otestují, napíší dokumentaci a výsledný produkt se začne nabízet komerčně. Výhodou komerčního řešení je garance a technická podpora od výrobce. Podobně funguje i fy Novell nabízející komerční systém SUSE Linux a open source balík OpenSUSE.

Ochrana softwaru

Jestliže někdo software, podléhající komerční licenci, používá bez zaplacení anebo poskytuje (buď už zadarmo nebo za peníze) dalším použivatelům, okrádá vlastně ty, díky kterým je jeho práce rychlejší, příjemnější, pohodlnější a přináší mu vyšší výdělek. Takovýto postup není jen neetický, ale i protiprávní a obírá tvůrce softwaru o zasloužený zisk. Vzhledem k reálnému stavu, ve kterém legislativa, osvěta a ani trestní právo nedokáží zabezpečit dodržování licenčních smluv, musí se společnosti proti nelegálnímu využívání softwaru bránit nejrozličnějšími způsoby sami:

-standardní (i když slabou) ochranou je požadavek sériového čísla produktu, který je vyžadován při instalaci a bez kterého není možné program do počítače nainstalovat, -některé produkty po dobu instalace anebo po ní sériové číslo ověřují prostřednictvím Internetu (anebo telefonu) a zjišťují, zda už nebylo použité. U ověřovatele pravosti existují databáze obsahující seznam často používaných nelegálních sériových čísel a v případě, že zadané číslo se mezi nimi nachází, software není možné nainstalovat. Na základě určitých kontrolních hodnot je též možné zjistit, zda je software instalovaný na počítač, kde už instalovaný byl anebo na jiný, - existují i systémy, které se při každém spuštění napájejí prostřednictvím Internetu k autorovi softwaru ověřujícímu právo na jejich spuštění na základě IP adresy, kontrolního čísla vypočítaného na základě nějakých parametrů počítače a pod., - tato metoda se často využívá i tehdy, když má použivatel softwaru k dispozici určitý počet licencí, které nejsou vázané na konkrétní počítač, ale umožňují současně pracovat dohodnutému počtu zaměstnanců. Při spuštění programu si software rezervuje licenci (obvykle na serveru), po ukončení práce ji vrátí. Pokud jsou všechny licence vyčerpané, další zájemci o práci musí počkat do uvolnění. Kromě softwarových řešení se používají i hardwarové ochrany:

-poměrně starým a určitý čas nepřelomitelným způsobem ochrany je používání hardwarových klíčů, které se zasouvají do portu počítače (USB, LPT). Jsou v nich uložené údaje (často i kryptované), bez kterých se chráněná aplikace nedokáže spustit. Z programu můžeme vyrobit libovolný počet kopií, případně je nainstalovat na víc počítačů, ale v jednom momentě dokáže software běžet jen tam, kde je zasunutý klíč, Obr. Hardwarový klíč

-populárním způsobem ochrany využívaným hlavně při počítačových hrách je požadavek na přítomnost instalačního média v mechanice po dobu běhu programu. Jde o podstatně lacinější, ale i méně efektivní řešení jak hardwarový klíč. Program může běžet v jednom

momentě jen na jednom počítači, ale kopírování instalačních médií je napříč pokročilým trikům, které autoři používají vždy jednodušší jako kopírování hardwarových klíčů.

Ochrana údajů

Čím dál více informací se vkládá do počítačů a ať už chceme anebo ne, počítače ovlivňují kromě našeho pracovního i rodinný a citový život. Díky množství nejrůznějších informací o nejrůznějších lidech, objektech a jejich vlastnostech se v první řadě vynořuje otázka efektivního využívání a v druhé řadě otázka možností zneužití nahromaděných informací. Ideálním řešením pro efektivní využívání informací a jejich poskytnutí co nejširším vrstvám populace s možností nejen informace číst a získávat, ale i je doplnit, komentovat a hodnotit, je Internet anebo rozsáhlé „vnitropodnikové“ sítě postavené na jeho úroveň. Není však vhodné zpřístupnit všechny údaje všem. Však jak by se vám líbilo, když by kterýkoliv závistivý soused nahlédl na váš bankovní účet anebo kdyby se rodiče v předstihu dozvěděli o tom, že propadáte? Vzniká tu složitý problém – jak zabránit nepovolaným přístup k informacím a omezit tak možnost jejich zneužití?

Nejjednodušší je uložit informace do počítače, který nebude zapojený v síti a díky tomu ani přístupný pro potenciálního škůdce. Bohužel, tento úplně bezpečný princip nemůžeme aplikovat, protože by k nim neměli přístup ani oprávněné osoby, kvůli kterým jsme vlastně síť vytvářeli.

Základní požadavky na zabezpečení údajů, přístup k nim a jejich poskytování můžeme shrnout následovně:

-dostupnost údajů – zabezpečit, aby údaje byly dostupné vždy tehdy, když jsou potřebné, -autorizace přístupu k údajům – zabezpečit, aby se k údajům dostali jen oprávněné osoby, -sledování změn – je potřebné evidovat, kdo údaje vytvořil, změnil, odstranil, -ochrana údajů před zničením – chybou softwaru, hardwaru anebo lidského faktoru. Z hlediska ochrany údajů před zničením musíme uvažovat o ochraně údajů před:

-chybami softwaru – může nastat neotestovaná situace a systém znehodnotí údaje odstraněním anebo přepsáním, -poruchami hardwaru – přírodní katastrofy, magnetické vyzařování, prozaické stárnutí materiálu anebo neočekávaná porucha pevného disku, -chybami použivatele – tato kategorie je nejkritičtější, protože konání neznalého použivatele obvykle není možné odhadnout a dostatečně předvídat, -úmyslným konáním - fyzický útok na počítačový systém za účelem zničení, krádež a pod. Existuje mnoho různých řešení pro ochranu údajů, ale jako jednoznačně nejuniverzálnější je zálohování (archivace). V případě, že zálohy jsou umístěné v dostatečně vzdálené lokalitě, dokáží nám zabezpečit uchování údajů i v případě fyzických útoků na hardware anebo živelných katastrof. Existuje více typů zálohování:

-vytváření záložných kopií je zřejmě nejčastější formou zálohování. Údaje se v určených časových intervalech kopírují a ukládají na archívní zařízení (DVD, páska, záložní HDD), -vícenásobné kopie souboru jsou vytvářené hned po dobu ukládání údajů v systému. Tato technika vyžaduje zapojení vícerých pevných disků, na které údaje ukládá současně – obsah jednoho se zrcadlí na druhý (viz RAID),

-vezování záloh – vytváří se více verzí záloh, na záznamovém médiu se ponechá původní soubor a přidá se k němu nový – tak máme k dispozici víc generací záloh a v případě, odhalení problému můžeme postupovat zpětně až k jeho vzniku, -inkrementální kopírování – skládá se z vytvoření kompletní zálohy označeného jako kontrolní bod a následně jen ze zálohování změněných údajů. V případě poruchy obnovíme kompletní zálohu a následně přepisujeme změněné údaje, -zaznamenávání změn – opět využívá kontrolní bod, od kterého se nezaznamenávají změněné údaje, ale realizované změny (změněná položka, původní hodnota, nová hodnota), které se ukládají v samostatném souboru označovaném jako žurnálový. Počítačová kriminalita

Každý lidský vynález, který je možné zneužít, se skutečně zneužije. Jinak to není ani s počítačem. Počítač obsahuje na svém pevném disku množství informací, které jsou lákavým zbožím pro nejrůznější počítačové dobrodruhy a zloděje. S odcizením počítače jako hmotného zařízení se setkáváme poměrně zřídka – takováto krádež se klasifikuje jako skutečná krádež, je velmi rychle odhalená a zloděje stíhá policie. Činnosti zaměřené proti počítačům jako i trestné činy spáchané pomocí počítačů označujeme jako počítačová kriminalita. Některé druhy počítačové kriminality vyžadovaly ve svých počátcích od pachatele vysoký stupeň znalostí z oblasti programování a hardwaru. V současnosti se poskytuje poměrně jednoduchý přístup k Internetu rozsáhlých možnosti velkému počtu možných pachatelů. Navíc klamná záruka anonymity svádí pachatele k zvýšené aktivitě, a tak se kriminalita tohoto druhu hromadí.

Počítačové pirátství

Počítačové pirátství je definované jako neoprávněné nakládání s počítačovými programy takovým způsobem, který přináleží jen autorovi, anebo jinému nositeli autorského práva. Za počítačového piráta se považuje každý použivatel, který používá software v rozporu s licenčními podmínkami, např. instaluje ho na více počítačů než má dovolené v licenční smlouvě, vytváří kopie a poskytuje je dalším použivatelům buď zdarma anebo za finanční protihodnotu. Autorský zákon, který upravuje vztahy mezi autorem, autorským dílem a použivatelem, je v mnohých zemích kritizováno z důvodu nerovnoměrné ochrany práv autorů i práv použivatelů, přičemž hlavním problémem jsou obvykle počítačové programy a multimediální obsah (CD, DVD).

Zajímavé jsou útržkovité zprávy od Velké vody, kde velké softwarové i nahrávací společnosti a jejich lobby dělají všechno pro zisk a prostřednictvím zákonů stavějí použivatele do úlohy potenciálních zlodějů. Napříč zákonné možnosti vytvoření záložní kopie, chrání svoje produkty tak, aby nebylo možné legálním způsobem zkopírovat obsah CD/DVD. Zákon kopírování povoluje, avšak jen za podmínky, že použivatel nebude obcházet ochranný systém média. Jenže bez prolomení ochrany, která je nelegální, nemá legální možnost vytvoření záložní kopie obsahu, za který řádně zaplatil. Jak je to u nás?

Mezi základní formy počítačového pirátství patří:

-neoprávněné šíření počítačových programů a multimediálních děl spočívající ve vytváření kopií z legálně získaného softwaru (multimediálního díla) a jejich šíření anebo v šíření nelegálně získaného softwaru. Nezáleží přitom na tom, zda je software šířený zdarma anebo za úhradu, prostřednictvím Internetu, pošty nebo osobně, -neoprávněné používání počítačových programů, t.j. viníkem v případě používání nelegálního softwaru není jen majitel, který poskytl svou kopii dále, ale i použivatel, který si ji do počítače nainstaloval.

Trestné činnosti založené na porušování autorských práv týkajících se softwaru a multimediálních děl se věnuje softwarová policie, která se ve spolupráci s organizací skládajících se z největších tvůrců a prodejců softwaru BSA (Business Software Alliance) realizuje osvětu a odhaluje pachatele. V případě odhalení a dokázání počítačového pirátství, může být viník odsouzený podle závažnosti na zákaz činnosti (v případě firmy anebo organizace), peněžní trest, propadnutí věcí (zřejmě počítače nebo zařízení, prostřednictvím kterého byly vytvářené kopie), trest odnětí svobody 0,5-5 roků.

V případě využívání softwaru získaného z nelegálních zdrojů se často vystavujeme riziku, že program byl upravený tak, aby umožnil útočníkovi vstup do našeho počítače, případně může obsahovat počítačový virus. Ale samozřejmě, že vzhledem na původ softwaru přicházíme o použivatelskou podporu a manuály k němu.

Warez

Warez je možné definovat jako termín počítačového slangu označující autorská díla, se kterými se zabýváme v rozporu s autorským právem. Vzniklo odvozením z anglického „softwares“ (zkrácením a nahrazením písmena s písmenem z - wares – warez). Neoznačuje však jen nelegálně šířený software, ale i hry, filmy či hudbu. Warez vytvářejí zdatní použivatelé, kteří prolamují softwarové ochrany programů, obvykle z důvodu prestiže, ne kvůli zisku. Činnost, kterou realizují označujeme také jako cracking – odstraňování ochrany sloužící na zabezpečení autorského práva z komerčních aplikací a nosičů multimediálního obsahu. Výsledkem jejich činnosti je:

- upravená aplikace, - malý program (crack), který po instalaci původní aplikace nahradí soubor původně zabezpečující ochranu softwaru, -software určený na generování sériových čísel (keygen). Warez se publikuje prostřednictvím webových stránek a je k dispozici pro volné stažení (jen zřídka nějakou formou zpoplatěné) anebo prostřednictvím p2p výměnných sítí. V případě návštěvy takovéto stránky se použivatel vystavuje dvěma rizikům: porušení zákona, pokud si daný software nainstaluje a možnosti nakažení počítače trojským koněm, virem anebo spywareom (vysvětlení viz dále). Tvůrci warez porušují zákon jednak neoprávněnou analýzou a zásahem do kódu softwaru anebo nosiče multimediálního díla a jednak neoprávněným šířením autorského díla. Hacking - cracking

Poměrně populární a vděčnou (zvláště z hlediska bulvárního tisku) trestnou činností je neoprávněné vnikání do cizích systémů (hacking, pronikání) nejčastěji v prostředí počítačových sítí. Použivatelé zabývající se touto činností se často (a nesprávně) označují pojmem hacker, napříč tomu, že jejich činnost spočívá spíše v prolamování ochrany – crackovaní systému.

Hacker je osoba na odborné vysoké úrovni zabývající se řešením náročných problémů, hledáním řešení pomocí použití nových technologií a překračováním hranic současného poznání. V tomto smyslu můžeme říct, že hackeři zkonstruovali Internet, naprogramovali operační systém Unix a vytvořili World Wide Web. Členové této komunity se řadí přísnými pravidly a svůj život zasvětili pokroku. Opakem staré školy hackerů je komunita, která sama sebe s oblibou nazývá hackery, a která se zasloužila o popularizaci tohoto pojmu, napříč tomu, že náplní jejich činnosti je crackovaní.

Útočníci (crackeri) využívají pro svou činnost nejrozličnější techniky. Mezi nejznámější patří:

-využívání chyb (děr) v systému, které představuje jedno z nejzranitelnějších míst systému. Útočník při něm nemusí poznat přístupové údaje a nemusí trávit dlouhý čas prolamováním

ochrany. V případě, že systém nemá instalované opravy, dokáže nad ním převzít řízení v průběhu několika sekund. Zřejmě jedinou ochranou před takovýmto útokem je včasná instalace „záplat“ vydávaných tvůrci systému,

-útok hrubou silou, který spočívá v hledání hesla zkoušením všech možných kombinací znaků. Nejlepší ochranou vůči němu je dostatečně dlouhé heslo (minimálně 8 znaků) skládající se z malých a velkých písmen, číslic a speciálních znaků. Heslo je vhodné pravidelně (podle frekvence používání) měnit, -slovníkový útok přestavuje určité zefektivnění útoku hrubou silou. Spočívá ve zkoušení všech slov daného jazyka (neznalí použivatelé používají lehce zapamatovatelná hesla obvykle v podobě, kterému rozumí). Nejlepší ochranou je zase vytvoření takového hesla jako v předcházejícím případě, -odposlouchávání síťové komunikace je nejefektivnějším způsobem pro získání cizího hesla. Pokud se heslo posílá nekryptovaným připojením (protokolem http/ftp a ne https/ftps, případně při komunikaci s mailovým serverem nepoužívá ssl), putuje sítí v textové podobě, která je velmi lehce čitelná a následně použitelná. Předpokladem zneužití je fyzický přístup k médiu (kabel anebo bezdrátový signál) anebo přístup k síťovým zařízením (směrovače, přepínače), přes které heslo prochází, -zadní vrátka (backdoor) představují prostředek, který útočníkovi dovolí vstup do systému bez nutnosti poznat uživatelské jméno a heslo. Je možné si je představit jako program, který poslouchá na zadaném portě, a když se útočník na ni připojí, umožní mu manipulovat např. s obsahem pevných disků. Programy tohoto typu se nejčastěji rozšiřují prostřednictvím červů, emailů s trojskými koňmi anebo návštěvou warez stránek. Jiná skupina zadaných vrat bývá nasazená např. interními zaměstnanci firmy, kteří se chtějí zaměstnavateli pomstít, např. po vyhození z práce, -spyware je speciální druh softwaru, který se do počítače často instaluje společně s jiným programem a sleduje činnost použivatele v systému. Některé aplikace tohoto typu sledují např. návštěvnost stránek, používání jednotlivých typů programů, jiné jsou zákeřnější – nasadí v počítači speciální program (keylogger), který zaznamenává stlačené klávesy. Po určité době prostřednictvím Internetu (např. emailu) anebo po vstupu do systému přes backdoor, útočník získává seznam a posloupnost stlačených kláves, ve kterých už velmi lehce najde adresu a k ní příslušné jméno a použivatelské heslo. Program se nejčastěji šíří prostřednictvím počítačových červů a trojských koní. Existují tři typy útočníků:

-první skupina bere činnost jako adrenalinový sport, případně je to její zaměstnání a obvykle informuje správce o nedostatcích systému anebo za sebou nechá „podpis“, - druhá skupina se orientuje na destrukci – systémy, do kterých se dostane, znefunkční, údaje poškodí anebo celkem zlikviduje, - poslední skupina využívá útoky na získávání informací a na nelegální činnosti vydělává, přičemž stopy útoků velmi starostlivě odstraní. Cílem útoku je obvykle získání neoprávněného přístupu k údajům, pronikání do bankovních systémů, systémů národní obrany, do počítačových sítí důležitých institucí a pod. Činnost může způsobit jak přímé (nelegální bankovní operace) tak i nepřímé (únik informací) škody. Tento trestný čin bývá často spojený se souběžnými trestnými činy jako např. vydírání, nekalá soutěž, ohrožení hospodářského tajemství, vyzvědačství, ohrožení státního tajemství. V případě prozrazení obchodního anebo daňového tajemství pachatel získává pobyt za mřížemi v rozsahu 2-8 roků, v případě prozrazení státního tajemství může být i delší.

Sociální inženýrství

Napříč tomu, že existuje mnoho metod, které umožňují proniknout do cizího systému prostřednictvím technických prostředků, nejúspěšnější technikou prolamování ochrany systémů je sociální inženýrství. Využívá fakt, že člověk je nejslabším článkem v řetězci bezpečnostních opatření a je založen na zneužití důvěry vytipovaného použivatele (obvykle jde o skupiny s potenciálně nižšími vědomostmi v technické oblasti). Klasickým příkladem je rozesílání mailu vytipovaným použivatelům (případně je možné použít i telefonní hovor), ve kterém se útočník prezentuje jako systémový administrátor (případně asistentka ředitele) a žádá z nějakých příčin o přístupové údaje. Úspěšnost útoků tohoto typu závisí hlavně od hloubky počítačových znalostí a inteligence použivatelů.

Bankovní krádeže

Speciální kategorii trestné činnosti při pronikání do cizích systémů tvoří elektronické bankovní krádeže. Jednou z nejpopulárnějších a už i v našich podmínkách se vyskytujících forem získávání nelegálního přístupu je phishing (rybaření). Útočník rozešle na vybrané emailové adresy zprávu např. o potřebě změny osobních údajů a čeká kdo se chytí (= rybaření). Zpráva má obvykle zfalšovaného odesílatele a je napsaná tak, aby vzbuzovala dostatečnou důvěryhodnost a použivatele podnítila ke kliknutí na odkaz ve svém těle. Odkaz otevře stránku velmi podobnou (až totožnou) stránce banky, do které použivatel zadá své jméno a heslo. Tento údaj obvykle útočníkovi postačí a přesměruje oklamaného použivatele na skutečnou stránku banky s tím, že spojení se nepodařilo. Použivatel nic netušíc zopakuje operaci na skutečné stránce banky, změní své osobní údaje a spokojeně skončí. Náročnější avšak úspěšnější technikou na oklamání použivatele je man-in-the-middle (muž ve středu). Spočívá v prolomení šifrované komunikace a získání soukromých klíčů komunikujících. Útočník vstupuje do jejich komunikace jako článek, přes který údaje přicházejí. Díky odhalení klíčů dokáže správně podepsat změněné údaje, takže jeho oběti ani netuší, že jsou oběti útoku. Ochranu poskytuje pravidelná výměna bezpečnostního certifikátu na straně banky a kontrola jeho platnosti na straně použivatele. Nejzákeřnějším způsobem útoku je pharming (farmaření). Útočník přesměruje adresu www stránky na svou IP adresu (např. změnou DNS záznamu), kde má připravenou dokonalou napodobeninu www stránky bankovní instituce, do které nic netušící použivatel zadá svoje přístupové údaje.

Banky se vůči útokům samozřejmě brání. Při přihlášení do systému informují použivatele prostřednictvím SMS zprávy, případně vyžadují potvrzení každé operace kódem, který zasílají na mobilní číslo majitele účtu.

Ochrana

Shrňme si nyní způsoby, kterými se můžeme bránit před počítačovou kriminalitou:

-instalovat záplaty operačního systému, podle možnosti co nejdřív po odhalení chyb. Většina operačních systémů disponuje funkcemi pro automatické stahování oprav, -používat hardwarový firewall na oddělení počítačové sítě od Internetu a softwarový na lokálním počítači, -používat komplikovaná hesla obsahující velká i malá písmena, číslice a speciální znaky a poměrněčasto je obměňovat, nenechávat hesla napsané na lístečku u počítače anebo nalepené na monitoru, -neposkytovat nikomu přístupové jméno a heslo do jakéhokoliv systému, -při komunikaci prostřednictvím Internetu sledovat, zda je pro odesílání přístupových údajů komunikační kanál kryptovaný (https),

- kontrolovat držitele, vydavatele i platnost bezpečnostních certifikátů, které zaručují důvěryhodnost komunikace, -nepoužívat nelegální software a nestahovat software z neznámých zdrojů, -neotvírat přílohy v emailových zprávách z neznámých zdrojů, -používat antivirové programy na monitorování činnosti v počítači, skenování obsahu paměťových médií, emailů atd., -používat systém na detekci útoků (IDS – Intrusion Detection System), který dokáže včas odhalit začínající pokus o útok do sítě. Spam

Prakticky každý vlastník emailové schránky se už stal obětí spamu. Jako spam se označuje nevyžádaná zpráva, jejíž účelem je obvykle šíření reklam dost pochybné kvality. Spam sa neomezuje jen na emailovou komunikaci, ale může se šířit i prostřednictvím Instant Messagingu anebo diskuzních fór či skupin. Škodlivost spamu spočívá v obtěžování použivatelů a zneužívání jejich osobních údajů (emailové adresy) na činnosti, které v konečném důsledku okrádají postižené osoby zatěžováním předplacené linky, zabíráním diskového prostoru a nakonec i donucením financovat aktivity, které mají za úlohu bojovat proti spamu. V mnohých zemích se spamu brání přijímáním zákonů ukládajících spamerům vysoké sankce. V některých případech bývá součástí spamu i vir. Když se chcete spamu vyvarovat, neuveřejňujte svou emailovou adresu na Internetu (anebo ji uveďte bez zavináče). Použivatelé, kteří nevyžádanou poštu posílají, totiž obvykle prohledávají (resp. to dělá za nich automat hledající znak „@“) web stránky a sbírají z nich emailové adresy. Někdy bývají na poštovních serverech umístěné filtry, které takovéto zprávy automaticky mažou a nepouštějí je k použivateli, ale často si musíte poradit sami. Některé aplikace na práci s elektronickou poštou mají zabudované vlastní rozpoznávání spamu (např. Mozilla, Opera, MS Outlook 2003) a dokáží (resp. se naučí) nevyžádanou poštu přesunout do osobní složky nebo koše.

Hoax

Hoax představuje další formu obtěžování použivatele. Je to varovná, poplašná ale hlavně falešná zpráva (varující před neexistujícím nebezpečím, prosící o pomoc, nabízející lehký výdělek a pod.). Typickou vlastností poplašné zprávy je, že se v něm žádá, aby byla rozeslaná co největšímu počtu adresátů. Nejčastějším motivem pachatelů je pobavit se na nevědomostech ostatních, ale může jít i o zprávy spojené s pácháním trestné činnosti. Pokud si nejste jisti, zda zpráva, kterou jste dostali je hoax anebo skutečně pravdivá a opodstatněná, zkuste v první řadě zkontrolovat, zda se nenachází na seznamu poplašných zpráv (např. www.hoax.cz) a pokud ne, zkuste kontaktovat odesílatele.

Počítačové víry

Samostatnou kapitolou počítačové kriminality je psaní a rozšiřování počítačových virů. Virus z biologického pohledu je drobný, neustále se rozmnožující organizmus, který proniká tělem svého hostitele, postupně napadá jeho buňky. Počítačový virus patří do skupiny počítačových infiltrací (neoprávněný vstup do systému, jeho modifikace, získávání a poškozování cizích údajů a pod.). V praxi jde o malý, relativně jednoduchý program, který je schopný sám sebe šířit a vykonávat činnost, pro kterou byl napsaný. Zpravidla se skládá z části, která má na starost rozmnožování a z částí, která obsahují kód pro vnější efekt nebo činnost, kterou má virus vykonávat. Vzhledem k tomu, že počítačový virus silně připomíná virus biologický, je terminologie pro něho velmi podobná:

-proces šíření víru se označuje jako nákaza anebo infekce, -napadený soubor se označuje jako hostitel a jeho stav – infikovaný, -uchování napadeného souboru bez odstranění virů – karanténa, - odstraňování virů – léčení a po úspěšném odstranění je soubor vyléčený. Virus nevzniká samočinně – tvůrci původních virů (teda ne modifikací vzniklých přepisováním kódu) jsou lidé s velmi dobrými až mimořádnými programátorskými schopnostmi. Jako potenciální tvůrci virů se uvádějí následující skupiny:

-propuštění programátoři softwarových firem, kteří se svému zaměstnavateli mstí vypuštěním viru do jeho sítě, - mladí (anebo mentálně mladí) programátoři, kteří si chtějí vyzkoušet své schopnosti a neuvědomují si následky své činnosti, -spameři, kteří se prostřednictvím virů snaží ovládnout co nejvíc počítačů a využít je na šíření spamu, -ne celkem psychicky zdraví jedinci, kteří si tvorbou a šířením virů kompenzují jiné nedostatky. V době studené války údajně víry vytvářeli i znepřátelené strany a snažili se pomocí nich znefunkčnit jaderné zbraně protivníka.

Předtím, než se pustíte do tvorby virů, je třeba si představit místa, kde by virus mohl způsobit rozsáhlé škody až ohrožení života:

-z banky, ve které jsou uložené všechny vaše úspory, virus náhodně převede sumy na náhodné účty v náhodných světových bankách a zamete za sebou stopy, - nemocnice a pacient odkázaný na přístroje, jejichž činnost naruší virus, - autopilot letadla plně naloženého cestujícími, kterému virus náhodně změní náhodné hodnoty. Máte ještě chuť programovat viry? Historie

První virus vznikl v roce 1983 na základě pokusů F. Cohena z Pensylvánské univerzity, kterému se podařilo vytvořit samorozmnožovací kód. Tento pokus inspiroval dvojici Pakistanců, kteří v roce 1986 vytvořili první skutečný virus, který se šířil skutečně masově. Do roku bylo na světě 20 virů, v současnosti jich existuje několik desítek tisíc. V roce 1988 vznikla první antivirová asociace McAfee, která vydala první antivirový program

-VirusScan. V tom stejném roce byl odsouzený i první člověk za výrobu a rozšiřování virů. Rok 1995 znamenal další zásadní zlom – viry si za hlavní oblast působení vybrali operační systémy od Microsoftu, pro které je mohutná většina virů psaná i v současnosti. Dělení virů Viry můžeme dělit podle vícerých kritérií. Prvním kritériem může být místo, kam se ukládají a využívají ho na své šíření:

-spustitelné soubory – virus se obyčejně připojí za program (prodlužující) a na jeho začátek vloží instrukci, která zabezpečí, že jako první se spustí virus a až potom samotný program, případně přepíše začátek souboru (přepisující), čímž ho znehodnotí, ale po dobu několika pokusů o spuštění stihne nainfikovat další soubory, -systémové oblasti (boot-sektor, MBR, tabulka particí) – virus se umístí do boot-sektoru diskety anebo pevného disku a zabezpečí si tak spuštění ještě před zavedením samotného operačního systému. Původní boot-sektor je odložený na některém volném sektoru (virus ho potřebuje pro korektní zavedení operačního systému), který se označí jako poškozený, aby nedošlo k jeho přepsání, -dokumenty, které obsahují makra – virus využívá samospustitelná makra případně události, které se vykonávají při otvírání anebo ukládání dokumentu, a vloží do nich svůj kód,

- zvláštní kategorii představují viry, které své tělo uloží na libovolné místo na disku a zabezpečí si spuštění při startu operačního systému. Může to být buď úpravou registrů Windows anebo dávkových souborů (bat v operačních systémech od Microsoftu a shellovských souborech v Unixe). Vzhledem k tomu, že pro svou existenci nepotřebují hostitele, zařazujeme je obvykle do kategorie červů. Podle způsobu umístění v paměti dělíme viry na:

-nerezidentní, které se spouštějí prostřednictvím spustitelného programu, porozhlížející se po dalších spustitelných souborech, nakazí je a skončí, -rezidentní, které se po spuštění napadnutého souboru (anebo po startu operačního systému) natrvalo usadí v paměti a sledují použivatele. Mohou napadat jen spuštěné soubory anebo prohledávají disk a nenápadně se co nejvíc šíří. Podle způsobu destruktivnosti viry dělíme na:

-nedestruktivní viry omezují svou činnost na vizuální a akustické projevy (zobrazování textových zpráv, zahrání melodie, padání písmen z obrazovky, nahrazování znaků znaky, které jsou na klávesnici umístěné v jejich sousedství a pod.), -viry napadající programy jsou relativně neškodné, protože jediná škoda, kterou způsobí, je přepsání programu. Je pravda, že takto postižený soubor buď už více nespustíme, anebo je zdrojem nákazy pro další spustitelné soubory, ale většinou stačí soubor vymazat a postižený program nainstalovat nově, -viry ničící údaje nás obvykle připraví o obsah disku, a to buď překódováním disku, naformátováním anebo jednoduše vymazáním všech souborů, -viry modifikující údaje jsou velmi zákeřnou kategorií. Obvykle „sedí” v počítači a občas, tu a tam, změní údaj. Některé pracují podle konkrétního algoritmu (je ještě šance vrátit modifikované údaje nazpět), ale existují i takové, kde není možné zjistit, které soubory byly napadeny a které údaje se modifikovaly. Je nepříjemné, že si nemůžeme být jistí ani tím, zda zálohy jsou správné anebo údaje v nich byly též modifikované, -viry odesílající z počítače údaje buď prostřednictvím e-mailů na adresy z adresáře použivatele anebo prostřednictvím sítě na lokality definované tvůrcem viru, mohou být v některých případech velmi nebezpečné jak pro použivatele (osobní údaje, hesla k bankovním účtům), tak i pro klid v rodině (velmi osobní údaje) anebo státního tajemství (nezveřejněné a nezveřejnitelné dokumenty), -viry ničící hardware počítače dostaly prostor díky starostlivosti použivatele a umožňujícího zápisu do BIOSu počítače. Tvůrcům virů dal tento krok k dispozici nástroj na modifikaci (případně vymazání) startovací sekvence základní desky. Jiné škody na hardwaru jsou popisované jen teoreticky a autorem není známý žádný případ, při kterém by došlo k znehodnocení hardwaru pod vlivem viru. Podle schopností maskovat se před antivirovým programem:

- viry, jejichž všechny kopie a generace mají stejný kód. Jsou poměrně lehce odhalitelné na základě porovnávání s databází antivirového programu, -polymorfní viry se před antivirovými programy chrání tak, že při rozmnožování mění kód svého těla – žádný potomek není totožný se svým předchůdcem, -stealth viry představují skupinu virů, které maskují svou činnost a skrývají stopy, které by mohly vést k jejich odhalení. Tyto viry jsou zpravidla rezidentně umístěné v paměti a když přijde požadavek na otevření infikovaného souboru, virus přebere řízení, deinfikuje soubor a poskytne ho žadateli. Po uzavření ho zase nejprve infikuje a až potom uloží.

Malware – pokračovatelé virů

Kromě virů, existuje i několik dalších typů programů, jejichž primárním cílem je škodění použivatelem. Takovéto programy označujeme jako malware (malicious software – zlomyslný software). Od virů se nejčastěji odlišují tím, že pro svou existenci a množení nepotřebují hostitele. Kromě virů do této kategorie zahrnujeme:

-trójské koně, kteří se po infikování nemusí dále rozšiřovat, ale jen pozorují systém a čekají na svou chvilku. Cílem jejich činnosti může být ohrožení počítače v určitém momentě (čas, spuštění programu, počet startů systému a pod.), sledování činnosti použivatele a odesílání údajů (spyware) anebo zabezpečení přístupu neoprávněnému použivateli přes zadní vrátka (backdoor). Nejnepříjemnějším druhem trójských koňů jsou vypouštěči (dropper), kteří vurčitých intervalech vypouštějí do systému a sítě další malware, -počítačové červy (worms) za svou existenci vděčí počítačovým sítím: -síťový červ se v počítačové síti šíří díky chybám v serverových částech programů (nezaplácané díry), přičemž sám aktivně vyhledává další počítače vhodné na napadnutí. Díky tomu, že nepotřebuje ke své činnosti lidský prvek, je nebezpečný a těžce ovladatelný, -e-mailový červ se šíří prostřednictvím e-mailů – po otevření přílohy se červ aktivuje a rozešle všem použivatelům z adresáře, -spammery jsou programy šířící se stejně jako červy. Napadený počítač se stává odesílatelem spamu i šiřitelem spammerů, -dialery jsou zákeřné programy nebezpečné pro ty použivatele, kteří na připojení do Internetu požívají vytáčené připojení (např. dial-up). Po aktivaci přesměrují číslo, prostřednictvím kterého se použivatel připojuje na Internet jinak, mnohdy mnohonásobně dráž. Tyto programy jsou typické pro stránky s warez anebo pornografickým materiálem, kde slibují přímý přístup k obsahu. Vzhledem k tomu, že jsou spouštěné použivatelem (ne automaticky), poskytovatel připojení nemá důvod uznat reklamaci vysoké faktury. Jedním ze způsobů ochrany, je zablokovat volání na audiotextová čísla. Někteří autoři zahrnují do škodlivého kódu i adware (software zobrazující reklamu), protože jeho součástí je často spyware.

Šíření a projevy virů v systému

Tvůrci „dobrého“ viru musí zabezpečit, aby k jeho odhalení nedošlo dřív, než stihne nainfikovat dostatečné množství dalších hostitelů. Infikování může probíhat prostřednictvím výměnných médií anebo počítačové sítě. Infikování prostřednictvím výměnných médií bylo typické pro šíření virů v době, když počítačové sítě nebyly připojené k Internetu. Jako médium na přenášení se využívala hlavně disketa, kde kromě spustitelných programů bylo nejčastější skrýší boot-sektor. Když se takováto disketa ponechala v neinfikovaném počítači po dobu startu (v starších počítačích se nejprve bootovalo z diskety a až když se na ní nenašel operační systém, přešlo se na pevný disk), virus se zavedl do operační paměti a začal infikovat obsah pevného disku. Po příchodu CD-ROM a USB klíčů se viry začaly šířit díky automatickému spuštění anebo otevřením média (autorun), ale tento způsob už ztratil na intenzitě. Infikování prostřednictvím počítačové sítě se začalo v okamžiku jejich vzniku. V případě nakažení počítače připojeného do LAN sítě bylo otázkou chvíle, kdy se nakazí soubory ve sdílených složkách ostatních počítačů – některé viry je dokonce upřednostňovali před šířením nákazy v rámci aktuálního počítače. Rozmachem Internetu se začaly šířit viry a trojští koně prostřednictvím emailů, přičemž zpráva se nesla vždy v takovém duchu, aby vyvolala zvědavost použivatele a donutila ho otevřít přílohu (ta byla někdy přímo v podobě spustitelného souboru, jindy byla zamaskovaná

dvěma příponami, např. BritneySpears.jpg.exe a pod.). Určitou dobu stačilo díky dírám v systému mailovou zprávu otevřít a virus se spustil i bez otevření přílohy. V současnosti je aktuální šíření síťových červů, pronikání škodlivého softwaru do systémů z prostředí p2p výměnných sítí, z nelegálně staženého softwaru a z návštěv stránek s pochybným obsahem.

Po infikování dostatečného množství dalších nositelů virus obvykle dá o sobě vědět. Čas projevu může být naplánovaný na určitý datum (pátek třináctého), určitý počet infikovaných souborů, počet spuštění počítače a pod. Projevy můžeme rozdělit na: -obtěžující chování – padání písmenek, zobrazování textové zprávy upozorňující použivatele na invazi mimozemšťanů a pod. Existuje virus, který převezme kontrolu klávesnice a občas změní stlačení kláves za sousední. Důsledkem je nejen častější výskyt „překlepů“, ale i silná nervozita použivatele,

-destruktivní jednání – virus po dobu latentní fáze nenápadně kóduje údaje a když přijde jeho čas, dá tento fakt na vědomí použivateli, případně v určený den oznámí použivateli, že přišel o údaje a zničí FAT tabulku případně naformátuje disk. Kromě samotných naprogramovaných projevů virů (a všeobecně malware) má na systém negativní vliv i jejich reprodukce, která zatěžuje počítačové systémy a obsazuje jejich zdroje. Časté je i odmítání poslušnosti a netradiční chování programů. Napříč tomu, že jde o nejčastější příznaky, není potřeba zpanikařit, protože na každou z těchto možností existuje i jiné vysvětlení (přetaženost systému, zlé nastavení anebo ovladače zařízení, chybný hardware a pod.).

Prevence

Jako při všech nemocech, nejlepším lékem je prevence. Chránit se před viry můžeme aktivně i pasivně. Pasivní ochrana spočívá v omezení používání počítače na činnosti, při kterých nedochází k rizikovému jednání. Je potřebné:

-používat legální software, -vyvarovat se vkládání cizích paměťových médií (diskety, CD, USB klíče) do svého a svých do cizího počítače, v případě nutnosti vypnout automatické otevírání (spouštění) vkládaných médií, -nespouštět makra v dokumentech, pokud si nejste jistí, že makro má být součástí dokumentu a poznáte jeho účel, -nepoužívat na běžnou práci s operačním systémem účet administrátora, ale vytvořit si účet s omezenými právy, při kterých potenciální virus nedokáže napadnout systémové oblasti tak ničivě, jako v případě správce. Předpokladem úspěšnosti tohoto kroku je nepoužívání souborového systému FAT, ale preferování NTFS, který dokáže omezit přístup k objektům operačního systému. -bootovat z pevného disku. V případě připojení počítače k Internetu je potřebné: - pravidelně aktualizovat opravy, - sdílet svoje složky minimálně, nejlépe vůbec, -používat firewall nastavený na nejsilnější ochranu, - používat méně rozšířeného anebo co nejjednoduššího emailového klienta bez rozšíření a možnosti vykonávat kód (Mozilla Thunderbird, Opera), -neotvírat přílohy v emailech z neznámých zdrojů, -nenavštěvovat stránky s pochybným obsahem a když ano, používat méně rozšířený prohlížeč (Mozilla, Firefox, Opera) bez zbytečných rozšíření, - vyhnout se instalaci neznámých programů z Internetu a používání výměnných sítí,

-v případě možnosti, používat některý z méně rozšířených operačních systémů (Linux), - nezveřejňovat svou emailovou adresu, čímž se omezí minimálně příjem spamu. Pokud se vyžaduje emailová adresa při registraci do systémů, je vhodné vytvořit si schránku na některém z freemailových serverů a používat ji při komunikaci s méně důvěryhodnými zdroji. Nejdůležitějším krokem pro ochranu údajů je pravidelné zálohování. Čas investovaný do této činnosti se vrátí nejen tehdy, když se na disku vyřádí některý z virů likvidujících údaje, ale i v případě hardwarových anebo použivatelských chyb.

Nic a ani dodržování těchto zásad nemusí ochránit systém před napadením, proto kromě pasivní ochrany je vhodné používat i ochranu aktivní, která spočívá v používání speciálního softwaru:

-antivirové programy dokáží odhalit virus při pokusu o infikování systému a často i vyléčit už napadený systém, -programy na detekci malware dokáží identifikovat škodlivý kód v podobě spyware a adware a očistit od něho systém. Mezi nejznámější patří Ad-Aware, Spybot Serch&Destroy, SpywareBlaster a Windows Defender. Jejich základní služby jsou obvykle zdarma. Antivirové programy

Antivirové programy zabezpečují ochranu před viry, hledají je a v případě nalezení napadené objekty léčí. Poskytují ochranu více způsoby:

- nejstarší funkcí antivirových programů je skenování (diagnostika) spočívající v porovnávání obsahu paměti, programů a ostatních objektů na paměťových médiích se vzorky virů, které má program uložené v databázi. Pokud se v kontrolovaném souboru nachází část, která se shoduje s některou ze vzorků, je tento prohlášen za nakažený. Systém tímto způsobem dokáže odhalit jen známé viry, proto se databáze v současnosti aktualizují velmi často – někdy i více krát v průběhu dne, standardně prostřednictvím Internetu, - po nalezení viru je potřebné co nejrychlejší odstranění a oprava napáchaných škod. Pokud virus při infikování zachoval původní údaje ve spustitelných souborech, léčení je bezproblémové, pokud přepsal kód a původní údaje neouložil, program je možné jen odstranit. V případě změn v údajích může být léčení úspěšné jen tehdy, jestliže jejich zakódování proběhlo nenáhodně, podle známého algoritmu a zpětně je možné původní údaje obnovit. Léčení nemusí vždy dopadnout úspěšně – v těch horších případech nám obvykle pomohou už jen záložní média s co nejčerstvějšími zálohami, -kvůli ochraně citlivých částí paměťových médií (partition table, boot-sektor, FAT) umožňují antivirové programy jejich zálohování a v případě potřeby obnovení ze zálohy, -léčit napadený systém je určitě omnoho pracnější a riskantnější než nákaze předcházet. Na ochranu systému po dobu práce disponují antivirové programy rezidentním štítem, který sleduje aktivity a kontroluje spouštěné programy na přítomnost virů. V případě doručení zavirované zprávy použivatele upozorní ještě před jejím otevřením. Rezidentní štít by měl být dostatečně rychlý, protože v opačném případě zbytečně zpomaluje práci použivatele. Vzhledem na to, že autoři virů jsou vždy o krok před autory antivirových programů (zlé jazyky tvrdí, že výrobci antivirových programů rozšiřují viry, aby použivatelé kupovali jejich programy), není nestandardní situací, že virus se sice nachází v systému, ale standardní skenování ho nezachytí. Aby použivatel nebyl nucen čekat s prací do aktualizace databáze a aby antivirový systém dokázal odhalit i polymorfní viry, patří mezi standardní funkce i heuristická analýza, která na základě analýzy neznámého kódu dokáže s určitou pravděpodobností povědět, zda daná aktivita je typická pro viry (zapisování do FAT-tabulky, přímý přístup na disk, přístupy ze

sítě). Označení takového souboru za virus však nemusí být stoprocentní, může jít totiž skutečně o činnost, která má daný program realizovat. Silným nástrojem odhalujícím viry je porovnávací test, který se realizuje na základě sledování obsahu pevného disku. Antivirový systém si v prvním kroku vytvoří databázi, která obsahuje seznam souborů na disku, jejich velikost, datum poslední změny a kontrolní součty (CRC). Při každém dalším spuštění porovnává uložené informace s aktuálními. Pokud došlo k rozsáhlejším změnám, je pravděpodobné, že počítač byl napaden virem. Změna CRC však nemusí vždy znamenat přítomnost viru, protože existují programy, které mění svůj kód samy. Zajímavou technikou je pasca na souborové viry, při které antivirový program vygeneruje a na disk uloží spustitelné soubory. Tyto potom kopíruje, spouští a vykonává s nimi další operace, přičemž sleduje činnost systému i obsah používaných souborů. V případě neočekávaných změn, je pravděpodobné, že virus se chytil na návnadu.

Kromě univerzálních antivirových systémů existují i jednoúčelové speciálně zaměřené programy, které dezinfikují a rekonstruují systém po napadení konkrétním virem anebo virovou skupinou. Podrobnější informace je možné nalézt např. na stránkách tvůrců AV systémů.

Mezi nejpopulárnější antivirové programy v SR patří NOD a AVG. Další produkty, které jsou dostupné zdarma:

-Avast Home Edition, -AVG Free Edition, -Avira AntiVir Personal Edition, -AOL Active Virus Shield. Je potřeba si uvědomit, že ani s nejnovějším antivirovým programem si nikdy nemůžete být jistí, že odstraní anebo jen najde každý virus. Výrobci antivirových programů mají tu nevýhodu, že nikdy dopředu nevědí jak bude nejbližší nový virus vypadat, a proto jsou vždy o krok pozadu. Ani používání toho nejlepšího antivirového programu vám však nezaručí, že počítač je zdravý. Ve vlastním zájmu všechny důležité údaje zálohujte!

Co dělat v případě napadení?

Když budeme mít jistotu, že počítač je napaden virem, je potřebné uvažovat o nápravě:

Pokud máme na nakaženém paměťovém médiu důležité údaje a nedisponujeme zručností zkušeného použivatele, je lepší ponechat řešení na odbornících.

- prvním krokem by mělo být vypnutí počítače, - potom vymontování pevného disku a jeho přenos do počítače, ve kterém máme instalovaný antivirový systém schopný odhalit a léčit daný virus, - systém je potřebné spustit ze zdravého disku s tím, že antivirový program má zapnutý rezidentní štít, jinak by se virus mohl přenést i do tohoto počítače, - pokud jsou údaje na nakaženém disku důležité, je vhodné (ne vždy je to však možné) před spuštěním léčení vytvořit jejich zálohu, -spustit léčení a doufat, že všechno dobře dopadne, -a ať už se léčení podaří anebo ne, okamžitě informovat všechny, kteří se mohli nakazit. Některé viry můžeme odstranit po spuštění operačního systému v nouzovém režimu. Pokud léčení nedopadne úspěšně, neformátujte hned postižené médium – některé viry ani tak nezničíte...

Ostatní formy počítačové kriminality

Kromě forem využívajících jako hlavní prostředek anebo cíl prvky IKT, můžeme

o počítačové kriminalitě hovořit i ve spojitosti s dalšími činnostmi: -fyzické útoky na zařízení výpočetní techniky (samotný počítač, nosiče informací, vedení počítačové sítě anebo elektrického rozvodu a pod.), -krádež fyzických součástí počítače, -krádež spočívající ve zkopírování programu anebo údajů, -vymazání anebo pozměnění dat, manipulace s údaji (sklad, tržby, nemocenské pojištění, stavy pracovníků, stav účtů a pod.), -neoprávněné používání počítače zaměstnanci na vlastní výdělečnou činnost, -falšování dokladů (přepojení na krádeže motorových vozidel, překupnictví, daňové podvody, úřední listiny a doklady, dokonce i peníze).