Internet

Propojení počítačů v lokální síti (např. v rámci firmy anebo školy) dovoluje připojeným uživatelům získávat i poskytovat nejrůznější informace. Množství a kvalita takových informací je však zanedbatelná, jestliže ji porovnáme s informacemi uloženými v různých počítačích v síti Internet. Slovo Internet se dnes používá úplně běžně navzdory tomu, že ještě před několika lety mělo k síti přístup jen několik málo vyvolených. Definici Internetu se každý, kdo má k němu blízko, raději vyhne, protože díky raketovému vývoji se jeho vlastnosti, účel a způsob využívání neustále mění. Technicky jde o celosvětovou počítačovou síť, která spojuje přímo připojené uživatelé anebo častěji lokální sítě komunikující prostřednictvím protokolu TCP/IP a díky němu dokážou spolu komunikovat i úplně odlišné a nekompatibilní systémy. Kolébkou Internetu jsou Spojené státy americké, kde v roce 1969 agentura DARPA začala realizovat výzkumný projekt na výstavbu experimentální počítačové sítě s názvem Arpanet. Cílem projektu bylo ověřit a v praxi demonstrovat reálnost propojení nehomogenních počítačových systémů tak, aby uživatelé mohli při řešení svých úloh využívat technické a programové prostředky vzdálených počítačů zapojených do sítě. Experiment byl úspěšný a na jeho základě byla v následujícím desetiletí vypracovaná technologie výstavby sítí typu ARPANET a jejich vzájemného propojení do sítě sítí s označením Internet. Původně projekt financovalo Ministerstvo obrany USA, později se stal akademickou záležitostí a využíval se pro komunikaci na úrovni univerzit. Internet jako takový nemá žádného vlastníka, představuje počítačovou síť složenou z částkových počítačových sítí (které už své vlastníky mají, např. CESNET, SANET, IBM Global Network atd.). V současnosti funguje na komerčních principech a díky dohodám mezi vlastníky je jejich součástí. Organizacemi, které ho zastřešují jsou: IETF (Internet Engineering Task Force) a W3C (WWW Consorcium)

Připojení

Vlastníci částkových sítí poskytují připojení k Internetu obvykle na komerčních principech. Nabízejí připojení do své sítě a tím vlastně i přístup k údajům celého Internetu. Firmu anebo organizaci, která připojení poskytuje, označujeme provozovatel (provider, ISP – Internet Service Provider).

server ISP Internet LAN LAN server ISP server ISP Obr. Připojení počítače do Internetu

Poskytovatelé internetu nabízejí realizaci připojení prakticky všemi dostupnými způsoby, které jsme popsali v části o připojovacím vedení počítačových sítí.

Jak funguje Internet

Víme, že Internet pracuje na základě protokolu (rodiny protokolů) TCP/IP. Na základě modelu ISO/OSI víme, že TCP zabezpečuje spojení a kontrolu doručení údajů, IP má na starosti samotný přenos, přičemž cíl identifikuje prostřednictvím jeho IP adresy a portu (služby, aplikace), přes který komunikuje. Prostřednictvím IP adresy dokážeme identifikovat počítač v rámci Internetu (anebo LAN), ale zapamatovat si číselné čtyřkombinace je pro běžného a normálního uživatele poměrně obtížné (nemluvě o adresách IPv6, které jsou těžce zapamatovatelné i pro zkušeného administrátora).

Pokud chcete zjistit vaši IP-adresu, spusťte Příkazový řádek a napište do něj ipconfig.

Z tohoto důvodu se IP adresám přiřazují tzv. doménové jména (ve tvaru např. www.sme.sk, www.business.com apod.), které musí být v rámci Internetu jednoznačné a tím pádem i jedinečné. Jedinečnost se dosahuje prostřednictvím rozdělení doménového jména (adresy) do více úrovní a přidělením práva na registraci domén konkrétním organizacím. Nejvyšší úroveň představují domény 1. řádu označované také jako top-level. Dělíme je na:

- domény generické, které vyjadřují příslušnost k určité kategorii (např. com - komerční, edu – vzdělávací, org, net atd.), - domény národní vyjadřující geografickou polohu (např. cz, sk, us, ca, uk). Kontrolu domén má na starosti organizace IANA (Internet Assigned Numbers Authority). Domény 2. řádu reprezentují zpravidla majitele (www.osu.cz) anebo obsah domény (www.spoluzaci.cz.) Doménová jména 2. řádu si můžeme objednat u registrátorů, kteří zabezpečí jejich zakoupení u národního správce domén (tzv. NIC – Network Information Center) příslušné krajiny. Poplatky za domény závisí na konkrétním registrátoru a typu domény nejvyšší úrovně – v jednotlivých krajinách se obvykle odlišují. doména roční poplatek com 7,2 EUR eu 7,2 EUR cz do 440,- Kč sk do 474,- Sk as (Americká Samoa) 97,2 EUR

Tab. Ročný poplatek za domény v r. 2007 u jednoho z registrátorů

Domény vyšších řádů doplňují a blíže specifikují nabízený obsah (ekonomika.sme.sk) a jejich správcem je standardně majitel domény 2. řádu. Překlad doménových jmén na IP adresy a opačně zabezpečuje systém DNS (Domain Name System), který reprezentuje soustava navzájem spolupracujúcích serverů disponujúcích databázemi s údaji o doménách a přiřazených IP adresách. Po zadání adresy uživatelem se tato odešle na DNS server, který pro ni vyhledá (zabezpečí vyhledání) IP adresu cílového počítače. Ta se vrátí jako výsledek dotazu a na základě nej uživatelů počítač kontaktuje cíl. IP adresa (doménové jméno) dokáže definovat konkrétní počítač, ale nestačí nato, abychom měli přístup ke konkrétnímu objektu umístěného na něm (souboru anebo aplikaci či službě, která ho zprostředkovává). Řešením je zavedení pravidel, které umožní objekt přesně určit zadáním IP adresy nebo doménového jména, cestou v její adresářové struktuře a služby, která ji poskytuje. Standard se označuje jako URL (Uniform Resource Locator – jednotný ukazatel na zdroje) a skládá se z trojice:

-identifikace služby, resp. typu objektu či protokolu, prostřednictvím kterého se získává přístup k objektu, -adresa uzlu v počítačové síti zadávaná prostřednictvím IP adresy nebo doménového jména,

-relativní adresa objektu v rámci uzlu a jeho jméno (např. název souboru s koncovkou). http://193.87.12.90/powarc964sk.exe

služba = protokol = typ zdroje adresa uzlu relativní adresa objektu

ftp://udaje.am-skalka.sk/obrazky/img1.jpg mailto: jozko@mrkvicka.sk

Obr. Příklady URL

Služby Internetu

Internet poskytuje uživatelům svůj „obsah“ prostřednictvím služeb. Ty jsou obvykle založeny na architektuře klient – server. Server službu poskytuje, klient se na ni připojuje, formuluje požadavky a zobrazuje výsledky.

Pokud bychom měli prezentovat tuto architekturu na nejpoužívanějších službách (www a elektronická pošta), vypadaly by následovně:

- www server obsahuje uložené soubory www stránek a na požádání je odesílá počítači žadatele, který si je prohlíží prostřednictvím prohlížeče (= www klienta), - elektronická pošta vyžaduje pro svou činnost mailový server, který se stará o opakované odesílání zpráv, které na první pokus „nezastihnou“ adresáta a o jejich přijímání a uchování i v čase, když uživatel nemá spuštěnou aplikaci ve svém počítači. Klient představuje aplikace sloužící na připojení se k serveru a získání uložených zpráv ze serveru. Navíc umožňuje čtení, psaní a organizování zpráv na počítači uživatele. Služby Internetu můžeme dělit podle více kritérií, pro naše potřeby bude nejvhodnější rozdělení podle způsobu výměny informací:

-služby určené na zpřístupnění informací, - služby podporující neinteraktivní komunikaci, - služby podporující interaktivní komunikaci, - ostatní služby. Zpřístupňování informací

Do této kategorie spadají služby poskytující uživatelům informace umístěné na serverech okamžitě – bez potřeby další komunikace s jiným uživatelem (např. žádání o jejich poskytnutí)

WWW

Nejznámější a nejpoužívanější službou Internetu je služba WWW (World Wide Web – celosvětová pavučina) poskytující informace ve formě hypertextu. Je tvořena dokumenty (www stránkami) napsanými v jazyce HTML, který kromě textu a odkazů na další dokumenty umožňuje poskytovat informace v podobě grafických obrazů, animací a zvuků. Práce v prostředí WWW je nejčastějším a zatím zřejmě nejpohodlnějším způsobem získávání informací. Dnes má každá pokrokovější myslící organizace vlastní stránku, na které prezentuje svoji činnost a nabízí svoje produkty. Dokonce v současnosti už může mít vlastní stránku prakticky každý uživatel, který dokáže do dokumentu zkombinovat textové a grafické informace a výsledek umístit na některý ze serverů (např. i takové, které poskytují tuto službu zdarma).

Pojem WWW se často ztotožňuje s pojmem Internet. Není to však ani zdaleka pravda. Internet je celosvětová síť a WWW jen služba nabízející zobrazování stránek – jedna z mnohých, které jsou v prostředí Internetu dostupné.

WWW stránky jsou umístěny na webových serverech neustále připojených k Internetu, které na základě požadavků uživatele (klienta) odesílají požadované údaje k němu. Požadavky na zobrazování údajů (adresy webových stránek) formuluje uživatel prostřednictvím prohlížeče (www klienta) buď přímo zadáním adresy (IP adresy, domény, URL), nebo kliknutím na hypertextový odkaz. Mezi nejrozšířenější prohlížeče patří:

-Internet Explorer jako součást operačního systému MS Windows, -Mozilla Firefox zadarmo dostupný, robustní prohlížeč rozšířitelný o mnohé funkcionality, -Opera volně dostupný komplexní balík obsahující kromě prohlížeče i mailového klienta, čtečku RSS zpráv, IRC klienta a mnoho rozšíření. Komunikace mezi klientem a webovým serverem se realizuje prostřednictvím protokolu HTTP (Hypertext Transfer Protocol), který po zadání požadavků na získání informací naváže spojení TCP a připojí se na port cílového počítače (standardně 80). Na tomto portu pracuje webový server (http server), který požadavky analyzuje a nazpět odešle údaje obsahující požadovaný soubor, informaci o jeho neexistencii anebo jiné doplňkové informace. Někdy mezi požadavkem klienta a odesláním údajů ze strany serveru mohou proběhnout další procesy skládající se např. z ověření práva na přístup k informacím, získání údajů z databáze, realizace výpočtu na straně serveru, zapsání kdo a kdy daný požadavek zformuloval apod. Tyto operace však probíhají jen na úrovni osloveného serveru a uživatel o nich nemusí a často ani nemá vědět – do klientského počítače se standardně odesílají jen výsledky – příkazy jazyka HTML zabezpečující zobrazení a formátování textu, případně doplňkových grafických informací.

WWW z pohledu uživatele

Každá stránka se obvykle kromě textu skládá z menu, pomocí kterého se můžeme přepínat v obsahu a z hypertextových odkazů přímo v textu. Ty jsou od ostatního textu odlišeny, po naběhnutí myší změní její kurzor a po kliknutí přepnou zobrazení na jiné místo v rámci stránky anebo na jinou stránku. Často se můžeme střetnout s bannery – jsou to obrázky anebo animace, které podobně jako bilboardy při cestách slouží na upoutání pozornosti, přitáhnutí zájmu a často uživatele více obtěžují než zaujmou. Téměř neomezené informační bohatství Internetu má za následek, že vyhledání informace v nich je bez podpůrných nástrojů prakticky nemožné. První krok na zjednodušení vyhledávaní představují katalogy disponující seznamem www stránek rozděleným do kategorií a podkategorií, přičemž každá z evidovaných stránek obsahuje i krátký popis svého obsahu.

Umístění www stránky na první místa v těchto seznamech je obvykle zpoplatněné, neplatící jsou uspořádány abecedně.

Katalogy, kterých je v prostředí Internetu obrovské množství, obvykle musí naplnit člověk. Pokud by v katalozích měly být uvedeny informace o všech www stránkách, musely by na jejich vkládání a neustálé aktualizaci pracovat tisíce uživatelů. Vzhledem na neustálý pohyb počtu i obsahu www stránek by tyto informace určitě stárly mnohem rychleji, než by se stíhaly aktualizovat. Jako doplněk a často i úplná náhrada katalogů se v prostředí www stránek používá fulltextové vyhledávání. Toto vyhledávání je založeno na pravidelném prohledávání www stránek roboty (speciálními aplikacemi) analyzujícími obsah a ukládajícími informace o tom, která slova se na kterých www stránkách vyskytují. Při požadavku na vyhledání konkrétního slova se nepustí do fyzického prohledávání stránek, ale sáhnou do své databáze a zobrazí seznam

stránek, na kterých se daná slova nacházejí v pořadí, které jim vypočítají na základě vlastních pravidel (případně opět předplacení prvních míst).

Algoritmy, na základě kterých se vypočítává pořadí stránky, nejsou veřejně známy, ale prostřednictvím určitých manipulací (známe je např. google bomb), je možné robota zmanipulovat tak, aby určitou stránku uváděl v seznamu jako první. U nás jsou známy útoky na politiky, jejichž osobní nebo pracovní stránky se zobrazují jako první v seznamu např. při zadání slova zloděj.

Výsledkem fulltextového vyhledávání je zpravidla značné množství odkazů, které je potřeba dále kontrolovat manuálně, anebo zadáním dalších slov výsledky zúžit. Nejznámějšími vyhledávači jsou google.com, yahoo.com, msn.com, v České republice seznam.cz, atlas.cz a na Slovensku zoznam.sk, atlas.sk; szm.sk. Některé z nich dokážou vyhledat nejen text, ale na základě zadaného opisu i obrázky.

Někdy se dokážeme obejít i bez vyhledávačů a informace najít intuitivně pouhým zadáním adresy. Pokud chceme např. noviny, napíšeme jen www.sme.sk anebo www.pravda.sk, jestliže máme zájem o objednávku pizzy, zadáme www.pizza.sk a zobrazíme pizzérie dostupné v rámci Slovenska, pro aktuální pověternostní situaci postačí www.pocasi.cz apod.

Prohlížení www stránek se často označuje jako browsování či surfování.

Mnoho informací je sdruženo v internetové svobodné encyklopedii – Wikipédii (www.wikipedia.org). Vytvářejí ji přispívatelé bez nároku na odměnu a pod svobodnou licencí

– každý uživatel může obsah přidávat, měnit i využívat na libovolné účely. Projekt vznikl v roce 2001 a v současnosti je k dispozici v mnohých jazykových mutacích, přičemž obsah (encyklopedická hesla) se vyvíjí pro každý jazyk samostatně (autoři obvykle nepřekládají pojmy z jednoho jazyka do jiného, ale přidávají vlastní). V době psaní knihy bylo k dispozici okolo 70 tisíc slovenských hesel (sk.wikipedia.org). Tím, že je obsah encyklopedie svobodný, zodpovědnost za správnost a pravdivost uveřejněných údajů nese autor (resp. komunita), který nemusí být v dané oblasti odborníkem. Může se proto stát, že obsah nebude celkem přesný a pravdivý.

Objekty www stránky

Hovořili jsme, že www stránka se skládá z textu, obrázků a případně animací. Pokud chceme jako samostatný objekt získat např. obrázek, můžeme ho od ostatního obsahu oddělit označením a přenesením do schránky, případně uložením přes kontextové menu. Manipulace s některými animacemi, případně multimediálními soubory však už není tak jednoduchá – některé formáty totiž není možné uložit – dokážeme je v rámci www stránky prohlížet jen tehdy, jakmile jsme na příslušnou stránku připojeni. Ze stránky často potřebujeme získat nejen údaje, které jsou zobrazené, ale i soubory, které jsou na stránce zastoupené pouhým odkazem a při uložení stránky by se do lokálního počítače nepřenesly – může to být např. katalog z internetového obchodu uložený v textovém souboru, počítačová hra, ovladače na zařízení apod. O ukládání takových souborů mluvíme jako o downloade. Ukládání v případě rozsáhlejších souborů může trvat také velmi dlouho – o průběhu obvykle informuje okno s údaji o přenesených bytech nebo procentech.

Obr. Download v Internet Exploreru a Firefoxu

Funkce prohlížeče

Prohlížeč se v prvé řadě používá na prohlížení www stránek, a měl by být schopen pomoci tuto činnost co nejvíce zoptimalizovat a zpříjemnit.

Zobrazenou informaci je často potřeba označit tak, abychom k ní měli přístup v libovolném momentě. Standardní prohlížeče mají pro tento účel k dispozici následující funkce:

-tisk aktuální stránky: operace je obvykle dostupná přes menu a umožňuje buď tisk ve stejné podobě, která je zobrazena anebo na základě definice stránky v html i v podobě, která se od původní liší, ale autor předpokládá, že při tisku bude přehlednější. Pokud se nám vytištěný výsledek nelíbí, stále můžeme údaje ze stránky zkopírovat a upravit v textovém editoru, případně získat prostřednictvím programu na snímání obrazovky a upravit jako obrázek, -uložení stránky na lokální počítač: výhodou tohoto uložení je, že v případě, když se stránka na dané adrese často mění, dokážeme informace uchovávat v původní podobě. Stránka se standardně skládá z hlavní části a množství doplňků (obrázky, animace...). Po uložení na disk se stránka uloží pod námi určeným jménem a ostatní součásti se shromáždí ve stejném adresáři, -uložení odkazu na stránku (anebo umístění stránky mezi oblíbené) představuje funkci, kterou používáme nejčastěji tehdy, když se chceme ke konkrétní stránce dostat na jedno kliknutí, nebo když si stránku chceme „označit“ pro další studování. Funkce ukládá název stránky a její adresu do položek menu anebo na panel nástrojů, -historie zobrazuje seznam navštívených stránek, umožňuje se vrátit k stránkám, jejichž adresy nebyly uloženy a uživatel si jejich umístění nepamatuje. Historie může být v některých případech i nebezpečným nástrojem v rukou záškodníka, který si např. v internetové kavárně díky ní může prohlížet stránky navštívené svým předchůdcem a ve specifických případech (v současnosti je to už zřídka) i jeho komunikaci např. prostřednictvím emailu. Proto je vhodné zejména v cizích počítačích údaje o historii mazat. -jednu stránku, obvykle nejčastěji používanou je možné nastavit jako domácí. Tato výchozí stránka se potom zobrazuje jako první hned po spuštění prohlížeče anebo po kliknutí na ikonu označující domovskou stránku. Soubory stránek, které se prostřednictvím prohlížeče zobrazují, nemusí být vždy stoprocentně aktuální. Systém totiž při své činnosti pro zvýšení rychlosti a snížení množství přenášených údajů využívá vyrovnávací paměť prorohlížeče, do které ukládá obsah prohlížených stránek. V případě požadavku od uživatele potom na základě vlastních pravidel zváží, zda mu zobrazí údaje z vyrovnávací paměti, anebo se je pokusí kompletně získat z prostředí webu. V případě podezření na neaktuálnost údajů prohlížeče disponují funkcí obnovení, která čte údaje přímo ze serveru bez ohledu na obsah cache.

Některé servery používají při komunikaci s klientem cookies. Jsou to malé soubory, které se ukládají na disk klientského počítače a mohou obsahovat údaje, pomocí kterých je možné identifikovat uživatele a na základě toho mu ulehčit a zpříjemnit práci na daném serveru (např. nastavení prostředí, zapamatování přístupových údajů apod.). Na základě cookies je možné sledovat pohyb po stránkách v rámci serveru a v některých případech se mohou dokonce stát prostředkem na vynášení informací z uživatelova počítače. Cookies je možné zakázat v nastavení prohlížeče, případně už vytvořené na stejném místě vymazat.

FTP

FTP (File Transfer Protocol) je služba, která umožňuje přenos souborů. Prvním předpokladem je vytvoření spojení mezi FTP serverem pracujícím na portech 20 a 21 a FTP klientem. Na FTP serveru je možné vytvořit prakticky libovolný počet účtů a každému z nich definovat práva na přístup do jednotlivých adresářů (čtení, zápis, mazání).

Po získání přístupu na základě přihlašovacího jména a hesla (některé servery umožňují i anonymní přístup) je možno soubory na server nahrávat (upload), nebo přenášet do klientského počítače (download), případně je přejmenovat, mazat anebo vytvářet adresáře. FTP je nevyhnutelným prostředkem při umisťování vytvořených www stránek na webový server, protože ne všechny soubory (obmezení se týkají zejména velikosti) můžeme přenést prostřednictvím webového rozhraní. Na webovém serveru musí v takovém případě pracovat i FTP server, který umožní uložení souborů uživatele do adresářů, odkud je potom bude systém číst a zobrazovat jiným uživatelům.

Některé www prohlížeče můžeme použít také jako FTP klienty, postačí změnit protokol v adrese z http na ftp.

Někdy se můžeme setkat s okleštěním FTP na TFTP (Trivial File Transfer Protocol), jehož funkce jsou výrazně omezeny (neumožňuje přechod po adresářích, používání jména a hesla atd.). Využívá se na místech, kde je potřeba minimalizovat režijní přenosy – např. při bootování bezdiskových stanic. Navíc používá transportní protokol UDP, který nepotvrzuje přijetí údajů.

Neinteraktivní komunikace

Interaktivní komunikace je ta, při které máme okamžitou odezvu od uživatele nebo stroje, s kterým komunikujeme – z neinternetovské oblasti ji můžeme přirovnat k telefonování. Neinteraktivní komunikace nevyžaduje okamžitou reakci spoludiskutujícího a je možno ji přirovnat např. ke klasické poště.

Elektronická pošta – email Elektronická pošta (electronic mail – email) byla základní službou počítačových sítí už v době, když grafické zobrazování www stránek bylo jen jedním ze smělých snů. Tato služba umožňuje psaní a příjem zpráv a stále více vytláčí klasickou listovou poštu. Její výhodou je, že adresát na libovolném místě ve světě dostane zprávu téměř okamžitě, bez poplatků a s velmi malou pravděpodobností ztráty. Když poštu odesíláme, obvykle očekáváme i odpověď. Na to, aby nám mohla přijít, potřebujeme emailovou schránku. Stejně jako www stránka, i emailová schránka má svoji jedinečnou elektronickou (emailovou) adresu. Ta se standardně skládá z dvou částí spojených znakem @ (čti at, resp. ve volném českém překladu zavináč). První část identifikuje uživatele (jméno jeho poštovní schránky), druhá server, na kterém se jeho poštovní schránka nachází. Správný tvar elektronické adresy je např.: josef.mrk@seznam.cz. Elektronická pošta je službou využívající pro svou činnost architekturu klient-server. Klient disponuje nástroji na psaní, čtení a organizování zpráv. Po napsání zprávy a zadání emailové adresy adresáta se emailová zpráva spolu s přílohami přenáší jako jeden textový soubor (přílohy jsou v něm speciálně zakódované) přes port 25 prostřednictvím protokolu SMTP (Simple Mail Transfer Protocol) na server odcházející pošty (outgoing server). Ten je zpravidla ve vlastnictví zřizovatele mailové schránky, ale v případě větších organizací může být kvůli minimalizaci přenosů navenek nainstalovaný i v LAN. Server převezme údaje od odesílatele a pokusí se zprávu doručit adresátovi. Pokud mailová adresa neobsahuje doménu, ale jen název schránky, předpokládá, že schránka adresáta je zřízená na stejné doméně jako schránka odesílatele a pokusí se o doručení sám. Pokud se domény odesílatele a přijímatele liší, SMTP server se spojí s DNS serverem, aby si od něho vypůjčil MX záznam pro doménu mailové adresy (Mail eXchanger – identifikace stroje, který je zodpovědný za vyměnění emailů pro danou doménu). Na základě požadavků získá IP adresu (případně i víc lišících se prioritou), na kterou nasměruje zprávu a v případě jejího přijetí cílovým serverem se přestane starat o její další osud. V případě, že doručení zprávy selže, odesílatel o tom obvykle dostane zprávu. SMTP rozlišuje dva druhy chyb:

-trvalé chyby, když zpráva nemůže být doručená např. z důvodu neexistence cílové adresy anebo serveru. Informace o tom se okamžitě posílá odesílateli v podobě emailu spolu s důvodem nedoručení. Trvalá chyba nastane i tehdy, jakmile má adresát zaplněnou emailovou schránku. -dočasné chyby způsobené např. zaneprázdněním cílového serveru anebo jeho dočasnou nedostupností. V takovémto případě se zpráva umístí do frontu na serveru odcházející pošty a během několika dní probíhají opakované pokusy o doručení (nejčastěji 4 dny). Pokud se v nastavené době zprávu nepodaří odeslat, vrátí se zpět odesílateli se zprávou o nedoručitelnosti. Po úspěšném doručení na cílový server zůstává zpráva na něm uložená v textovém, binárním anebo databázovém souboru do doby, pokud si ji adresát nevyzvedne. Na přenos doručené zprávy ze serveru na lokální počítač se používají protokoly POP3 a IMAP. POP3 (Post Office Protocol version 3) pracuje na portu 110 a standardně zprávy čekající na serveru stáhne do lokálního počítače s tím, že je na serveru smaže. Tento přístup je vhodný zejména tehdy, když je velikost schránky na serveru obmezená anebo uživatel nechce zprávy uchovávat na více místech. Většina emailových klientu navzdory filozofii tohoto protokolu umožňuje zapnout ponechávání přečtených zpráv na serveru – na omezenou dobu nebi i natrvalo. V případě POP3 se do lokálního počítače stahují všechny zprávy bez ohledu na to, zda uživatel o ně má zájem nebo ne. Při pomalých připojeních může tento fakt znepříjemňovat práci a zbytečně plýtvat jak časem, tak i financemi uživatele. Řešení nabízí protokol IMAP (Internet Message Access Protocol – aktuálně IMAP4), který umožňuje pracovat se zprávy přímo na serveru s tím, že uživatel po připojení získá ze serveru jen hlavičky zpráv (údaje o odesílateli, předmět zprávy). Celá zpráva se stáhne a zobrazí až v případě požadavku. Zprávu můžeme vymazat bez toho, aby ji uživatel přenesl do lokálního počítače – vymazáním hlavičky v klientovi se vymaže i na serveru. Protokol pracuje na portu 143 a díky uchovávání zpráv na serveru je máme k dispozici při přihlášení se z libovolného počítače, zatímco při používání POP3 jsou jen v počítači, do kterého jsme udělali download. Nevýhodou IMAP jsou zvýšené nároky na velikost schránky v případě archivování doručených zpráv.

Velmi často je možno k emailovým schránkám přistupovat i prostřednictvím webového rozhraní, tzv. webmailu. Výhodou je, že uživatel nemusí nastavovat parametry emailového klienta a dostupnost z libovolného místa na světě, nevýhodou menší komfort a pohodlí uživatele.

Emailovou schránku zřizuje za poplatek provozovatel Internetu anebo je možnost ji získat zadarmo na některém z veřejných poštovních serverů. Zdarma poskytované schránky nezaručují stoprocentní dostupnost a spolehlivost, avšak velmi často nabízejí větší prostor na ukládání doručených a odeslaných zpráv. Mezi neznámější freemailové servery patří: szm.sk, post.sk, pobox.sk, zoznam.sk, seznam.cz, yahoo.com, gmail.com atd.

Základní funkce emailového klienta

V současnosti existuje značné množství emailových klientů. Mezi nejznámější patří:

-Outlook Express jako součást operačního systému MS Windows, -Microsoft Outlook jako součást kancelářského balíku MS Office, který kromě emailových služeb obsahuje nástroje na podporu plánování (kalendář, úlohy atd.), -Mozilla Thunderbird – zdarma dostupný emailový klient na slušné úrovni, -Opera – emailový klient integrovaný do prohlížeče.

Každý emailový klient by měl být schopen realizovat následující činnosti:

- Na to, aby bylo možné komunikovat se serverem je potřeba vytvoření a nastavení parametrů emailového účtu. Obvykle se realizuje při prvním spuštění klienta, ale prostřednictvím nastavení ho můžeme kdykoli změnit, případně vytvořit v jednom klientovi přístup k více různým emailovým schránkám. -Nejjednodušší operaci představuje napsání a odeslání zprávy. V prvé řadě je potřeba poznat a správně zadat adresáta zprávy. Předmět by měl obsahovat text, který výstižně opisuje, o čem zpráva je. Není povinný, ale bývá dobrým zvykem ho uvést. Tělo zprávy může mít podobu formátovaného nebo neformátovaného textu, může obsahovat různé pozadí a obrazové doplňky, kterými však doporučujeme výrazně šetřit – vizuální doplňky emailu při komunikaci představují spíše obtěžování než zpestření. Proces odeslání se skládá z více kroků: zkontroluje se správnost adresy, zpráva se přesune do adresáře Pošta na odeslání (Unsent), kde čeká na připojení se k SMTP serveru. Pokud je klient připojený, zpráva se odešle a přesune (když je tak nastaveno) do adresáře Odeslaná pošta (Sent) Každá zpráva, kterou odešleme, obsahuje v sobě také informaci o odesílateli, aby v případě, že se ji nepodaří dostat k adresátovi, mohla o tom podat informaci.

-Stejnou zprávu můžeme odeslat najednou více adresátům, postačí je uvést do kolonky Kopie (Cc, Carbon Copy), případně oddělit předepsaným oddělovačem – podle klienta čárka nebo středník. Pokud nechceme, aby adresáti viděli všechny ty, kterým jsme zprávu poslali, je potřeba uvést je do části Skrytá anebo slepá kopie (Bcc, Blind Carbon Copy). Je důležité rozlišovat, kdy použijeme větší počet příjemců v poli Komu a kdy v poli Kopie. Do položky Komu vkládáme adresáty, kteří jsou si jako příjemci zprávy rovnocenní, resp. žádáme od nich reakci. Kopii bychom mohli nazvat také „na vědomí“ – zadáváme do ní adresy uživatelů, kteří nejsou primárními adresáty, ale mají

o dané zprávě vědět. Neočekáváme od nich reakci. -Kromě odesílatele slouží klient také k přijímání zpráv. Nové zprávy se ukládají do adresáře Doručená pošta (Inbox), kde jsou zobrazené do doby, pokud je nevymažeme anebo nepřesuneme do jiné složky. Zprávy, které doposud nebyly přečtené, jsou od přečtených nejčastěji odlišeny použitím tučného písma. -Po přečtení obsahu obvykle potřebujete na zprávu odpovědět, případně ji jinak dále zpracovat. Na výběr máme tři možnosti: -odpovědět autorovi zprávy použijeme, jestliže chceme poslat odpověď člověku, od kterého dopis přišel. Výběrem příslušné funkce se zobrazí okno na tvorbu nové zprávy, ale v poli adresáta už bude adresa toho, komu odpovídáme. V položce Předmět bude název předmětu původní zprávy a před ním text Re: (Reply!) informující o zasílání odpovědi na list. V těle zprávy bude text původní zprávy a podle nastavení bude kurzor nad anebo pod ním. Původní text, je samozřejmě, možno v těle zprávy vymazat, ale neodporučuje se to.

-poslat zprávu dále (někomu jinému) použijeme, jestliže chceme jiného uživatele obeznámit s obsahem doručené zprávy. Výběrem funkce máme k dispozici zprávu, do které stačí dopsat nového adresáta, případně přidat nějaký úvodní text (velmi často zkratka FYI – for your information). Jako předmět zprávy se použije původní předmět, před který se vsune FW: (forward). -odpovědět všem, kteří dostali tuto zprávu použijeme, jestliže dostaneme zprávu, která byla kromě nás poslaná dalším uživatelům, a my chceme, aby odpověď dostal nejen odesílatel, ale

aby o něm věděli všichni zainteresovaní. V nově vytvořené zprávě se použije původní předmět s Re: a do pole adresáta všichni ti, kterým byla adresovaná předcházející zpráva.

-Kromě textové zprávy je na emailového klienta (a samozřejmě i SMTP server) kladen požadavek odesílat a přijímat soubory jako součást zprávy. Přidané soubory označujeme jako přílohy a k textové zprávě je možno přidat prakticky libovolný počet. Posílat můžeme jakékoli soubory (foto, hudbu, text, video) a dokonce nikde není řečeno, jaká může být jejich maximální velikost. Obvykle však provozovatelé poštovních serverů mají velikost odcházející emailové zprávy omezenou na několik málo MB a větší zprávy se jednoduše nepodaří odeslat. Důvodem je skutečnost, že zprávy je třeba kontrolovat na přítomnost virů a charakteristiky nevyžádané pošty, což při velkém počtu velkých zpráv nadměrně zatěžuje poštovní server. Kvůli zmenšení a tím pádem i rychlejšímu odeslání a přijetí se odesílané soubory zvyknou komprimovat. Jakmile dostaneme zprávu s přílohou, zobrazí se v seznamu před zprávou sponka. Soubor s přílohou můžeme otevřít přímo z emailového klienta anebo uložit na pevný disk do samostatného souboru.

Třeba si dávat pozor na “zásilky” od neznámých odesílatelů. V připojeném souboru se může nacházet i virus, který by mohl nadělat škody. Je dobré daný soubor vždy (resp. automaticky) překontrolovat antivirovým programem.

Ze stejného důvodu mohou být některé typy souborů zablokované (dokumenty Wordu, Excelu, případně programy) a klient nemusí dovolit jejich otevření – je možno ho však změnit v nastaveních.

- Každé odesílané zprávě můžeme nastavit prioritu. Ta hovoří o tom, nakolik je zpráva rychlá a důležitá. Pokud nic nenastavujeme, priorita zprávy je normální. „Důležitá“ zpráva má při doručení zobrazený na příslušném místě vykřičník anebo jiný rozlišovací znak. -Na označení důležitých zpráv anebo zpráv, jejichž vybavení chceme odložit na později a neradi bychom na ně zapomněli, se používá značka připomínky, případně barevné odlišení zprávy. Seznam zpráv potom můžeme seřadit kliknutím na záhlaví příznaků, které uspořádá zprávy tak, že označené se zobrazí pohromadě. - Jestliže s emailovou komunikací začínáte, zřejmě se vždy po přijetí nové zprávy potěšíte, ale pokud je výměna elektronických informací jen prostředkem využívaným na získávání a výměnu informací, je vhodné postarat se o to, aby byly emailové zprávy vhodně organizované a lehce se v nich orientovalo. Nejefektivnější je používání adresářů, do kterých můžeme ukládat zprávy podle příslušnosti ke kategoriím osob anebo podle předmětu. Zprávy do adresářů můžeme přesouvat manuálně, nebo automaticky prostřednictvím definovaných pravidel – filtrů, které zabezpečí umístnění zprávy hned po doručení. Filtry mohou být nastaveny podle adresy odesílatele (např. z domény noviny.sk, podle předmětu apod.). - Navzdory možnostem, které poskytuje organizace zpráv do adresářů, se určitě vyskytne případ, kdy je potřeba najít zprávu/zprávy a manuální prohledávání adresářů není úspěšné. Emailový klient pro takové účely disponuje funkcí vyhledávání, která dokáže prohledat odesílatele, předměty i obsah zpráv a seznam všech zpráv splňující požadavky zobrazit. - Na používání pravidel je úzce navázaná také kontrola nevyžádané pošty (spamu). Část spamu dokáže zachytit emailový server a do klienta se vůbec nedostanou, ale ne vždy je stoprocentně úspěšný. Výhodou integrace této funkce je automatické vyřazování spamu po doručení, přičemž máme navíc možnost vyřazenou poštu prohlídnout a zkontrolovat, neboli

označit jako spam označené správy z důvěryhodných zdrojů. Pravidlům, na základě kterých se pošta označuje jako nevyžádaná, se dokáže inteligentní emailový klient naučit na základě manuálního označování uživatele (či už neodhaleného spamu anebo nesprávně vyřazené zprávy).

- Mnozí uživatelé jsou rádi, když nemusí pod každou zprávu přidávat podpis se svými kontaktními údaji ručně, ale zabezpečit jeho automatické vložení. Obvykle se jako podpis vkládá za správu text, ale jsou podporované i soubory, ve kterých může být umístěný např. obrázek. - V případě, když jsou informace, které si vyměňujeme s jinými uživateli natolik důležité, že je potřeba být informovaný o tom, zda je skutečně dostali anebo přečetli, nepotřebujeme je vyzývat, aby nám napsali, či zprávu skutečně dostali. Součástí hlavičky zprávy je také parametr určující, zda odesílatel vyžaduje informaci o přečtení zprávy adresátem. Prostřednictvím nastavení můžeme pro všechny odesílané zprávy nastavit, aby před svým zobrazením u adresáta požádali o potvrzení doručení. Stejně tak můžeme v rámci emailového klienta nastavit, aby se potvrzování vykonávalo automaticky, po výzvě na potvrzení anebo vůbec.

-Užitečným doplňkem emailových klientů je adresář evidující seznam elektronických adres, případně i dalších kontaktů evidovaných osob anebo organizací (např. jméno, příjmení, přezdívka, adresa domů, do práce, telefony atd.). Kontakty můžeme vkládat manuálně, anebo povolit jejich automatické vytváření při přijímání či odesílání pošty. Díky adresáři se potom při psaní adresáta nabízí seznam pravděpodobných adresátů, anebo po jeho zobrazení je možno vybrat ze seznamu. - Pro jednoduché a opakované zasílání zpráv těm jistým skupinám uživatelů se vytvářejí distribuční seznamy – skupiny emailových adres. Při psaní zprávy postačí označit skupinu a klient se už postará o odeslání zpráv všem jejím členům. Diskuse Další formu neinteraktivní komunikace představují diskuse. Slouží na komunikaci mezi uživateli, hledajícími odpovědi na svoje otázky a pomoc při řešení problémů, nebo uživateli, kteří pociťují potřebu vyjadřovat se k určitému tématu. Můžeme je rozdělit do několika skupin:

-emailová diskusní skupina (mailling list) využívá na svoje fungování emailovou komunikaci. Prostřednictvím zaslání emailu se může uživatel přihlásit nebo odhlásit z diskusní skupiny. Přihlášením do diskusní skupiny se uživatel stává odběratelem všech emailových zpráv, které si její členové vyměňují. Zpráva může být reakcí (odpovědí) na jinou zprávu, anebo nezávislým příspěvkem obvykle vázacím se k tématu diskuse. Odlišností oproti klasickému posílání emailových zpráv je, že zprávu po odeslání na dohodnutou adresu automaticky dostává každý člen skupiny. Často jsou příspěvky diskuse archivované, díky čemu je možné prohledávání novými členy případně i nečleny diskusní skupiny. -síťové noviny (Net News) jsou celosvětově distribuovaným diskusním fórem složeným z diskusních skupin (newsgroups), jejichž jména jsou tvořena hierarchicky podle tematické oblasti, např. název sk.comp.lang.php hovoří, že jde o národní diskusní skupinu (sk), zaobírající se počítači (comp), konkrétně programovacími jazyky (lang), ještě konkrétněji jazykem PHP. Příspěvky jsou odesílány prostřednictvím klientů (news klient) často integrovaných do emailového klienta, způsob posílání je velmi podobný posílání emailové zprávy. Na rozdíl od předcházejících mailových konferencí (mailing list) nejsou diskusní příspěvky rozesílány všem členům diskusních skupin jednotlivě (neexistuje seznam odběratelů – přístup je úplně

anonymní), ale jsou distribuované prostřednictvím news serverů. Příspěvky jsou na každém news serveru nějakou dobu uložené, potom se mažou, aby uvolnili místo novým článkům. Čtenáři se tedy musí čas od času připojit na svůj news server a stáhnout seznam nových příspěvků – tato činnost je samozřejmě plně automatizovaná.

-diskusní fórum (internetová diskuse) představuje místo na Internetu (www stránku), ke kterému přistupují uživatelé za účelem diskuse na dané téma. Fóra mohou být monotematické (o slovenském golfu, o informačních technologiích apod.), anebo se vztahovat k publikovaným informacím, např. novinovým či odborným článkem. Přístup do fóra může být anonymní, anebo se vyžaduje registrace a přihlašování do diskuse. Uživatel má možnost reagovat na publikované příspěvky v rámci tématu (vlákna), nebo může vytvářet nové. Tento způsob komunikace se zařazuje k neinteraktivní, protože často může mezi příspěvky a reakcemi na ně uplynout i několik dní. Interaktivní komunikace

Interaktivní komunikace je charakterizovaná okamžitou odezvou uživatele, kteří se na ní zúčastňují. Počáteční problémy vyplývající z pomalého připojení anebo softwarových obmezení jsou už v současnosti minulostí a tato forma komunikace představuje stále častěji způsob dorozumívání uživatelů připojených na Internet.

Chat

Chat je typickým reprezentantem služby, která dovoluje uživatelům vést rozhovor v reálném čase (stylem otázka-odpověď). Umožňuje současně komunikaci většímu počtu účastníků, přičemž je možné odesílat zprávy tak, aby je viděli všichni nebo jen vybraný uživatel. Chatování (čti četování) se realizuje v oddělených skupinách (označovaných jako kanály, příp. místnosti), do kterých se přistupuje na základě přihlašovacího jména (označovaného často jako přezdívka – nickname) a hesla. Historicky první obdobou současného chatu je IRC (Internet Relay Chat) určený a používaný na komunikaci skupin. Uživatelé do jednotlivých kanálů IRC serveru přistupují prostřednictvím IRC klienta. Nejznámější klienti: mIRC, Trillian, Miranda, X-Chat. Alernativou IRC je webchat, který nevyžaduje speciální software, ale postačí mu libovolný webový prohlížeč. Po přihlášení se na příslušnou webovou stránku následuje výběr místnosti (kanálu) a uživatel se může zapojit do rozhovoru. Nejznámější slovenskou stránkou je www.pokec.sk. Diskuse v prostředí chatu je určitým způsobem kontrolovaná – jde zejména o kontrolu obsahu kanálu a rychlé reagování na porušování jeho pravidel. Mohou se o ni starat živí uživatele anebo častěji internetoví roboti, kteří analyzují odeslané zprávy a posuzují, zda jsou v souladu s pravidly daného kanálu.

Instant Messaging Instant Messaging (IM) umožňuje okamžitou výměnu krátkých zpráv, která však neprobíhá prostřednictvím kanálů nebo webu, ale v relativním soukromí. Klienti komunikují prostřednictvím protokolu určeného pro sítě peer-to-peer, na serveru jsou zpravidla umístěny jen přístupové údaje, které umožňují přístup z libovolného počítače s nainstalovaným klientem. Klient umožňuje definovat kontakty (uživatelů), o kterých se potom zobrazuje informace, zda jsou připojeni, anebo se právě přihlásili. Někteří IM klienti umožňují odesílat zprávy i nepřipojeným uživatelům (zobrazí se jim po přihlášení). Kromě přijímání a odesílání zpráv si mohou připojení uživatelé vyměnit i soubory anebo realizovat hlasovou či video komunikaci. Oproti jiným způsobům komunikace (telefon, email) instant messaging zefektivňuje spolupráci, protože druhá strana vidí, zda je její protějšek k dispozici (výhoda oproti emailu),

může mu poslat zprávu, na kterou však není potřeba okamžitě odpovědět (nevyrušuje jako telefon) a umožňuje okamžitě přenášet soubory anebo části textů (např. zdrojové kódy). IM se velmi často používá na komunikaci v rámci většího počtu kanceláří pracoviště, kde nahrazuje telefon a díky vyjmenovaným vlastnostem se stále více prosazuje i v obchodním styku. Mezi nejznámější IM patří ICQ, AIM, MSN Messenger, Yahoo Messenger a Skype.

Historicky první aplikací tohoto druhu byla služba talk pod Unixem, která umožňuje komunikovat účastníkům Internetu tak, že obrazovka se rozděí a psaní jednoho uživatele se okamžitě zobrazuje na monitoru druhého (účastníci vidí psaní i mazání znaků tak, jakoby si navzájem stáli za zády).

Videokonference

Část IM klientů podporuje kromě přenosu textu a hlasu také přenos obrazu díky čemu se uživatele nejen slyší, ale i vidí. Tento způsob komunikace se začal označovat jako videokonference. Předpokladů na její použití je několik. V prvé řadě rychlé připojení, na kterém závisí kvalita přenosu (rozlišení, plynulost přijímání údajů). Nevyhnutelnou hardwarovou součástí je zařízení na snímání obrazu (např. web kamera) a nakonec software na realizaci videokonference. IM klient představuje nejnižší úroveň videokonferenčního softwaru, protože plnohodnotný videokonferenční software by měl splňovat i další požadavky:

- umožňovat každému účastníkovi konference vidět všechny účastníky, kteří vysílají obraz, případně i všechny vysílané obrazy (v nižší kvalitě) a vybrat si z nich jednoho anebo několik a sledování ve vysoké kvalitě, - zabezpečit, aby se všichni účastníci konference navzájem slyšeli, - umožňovat kromě přenosu obrazu a zvuku také textovou komunikaci (využitelné zejména v případě problémů s přenosem ostatních složek komunikace), -poskytovat společný grafický prostor (interaktivní tabuli), do kterého mohou všichni účastníci psát a kreslit, -dovolit sdílení aplikací běžících na počítačích účastníků (přenášet na jedné straně aktuální vzhled systému a na straně druhé umožnit vzdálenému uživateli pracovat s „pracovní plochou“ jiného počítače), - poskytnout možnost záznamu komunikace do souborů, které budou přístupné i pro další použití, - nezávislost na operačním systému. Využití videokonferencí má v sobě obrovský potenciál. Kromě zkvalitnění běžné komunikace umožňuje vedení jednání mezi uživateli nacházejícími se na různých místech světa, realizaci prezentací a poskytování konzultací bez nutnosti cestování. Díky možnosti získat přístup na vzdálené počítačové zařízení je možné řešit problémy, konfigurovat ho a spouštět aplikace prakticky okamžitě navíc s možností prezentace postupů všem připojeným účastníkům. V akademické oblasti se videokonference využívají na vysílání konferencí, přednášek a diskusí, přičemž budoucností tohoto systému je integrace do systému poskytujících elektronické vzdělávání (e-learning).

Ostatní služby Internetu

V minulosti se na různé účely vytvářeli samostatní klienti a samostatné servery. V současnosti se vývoj služeb nezastavil, avšak snahou jejich tvůrců je co největší integrace do jedné platformy. Tu představuje služba WWW, která je sice založena na pouhém přenosu html dokumentů, avšak na straně serveru disponuje i silnými nástroji umožňujicími zpracování údajů odeslaných uživateli prostřednictvím formulářů. Údaje může zpracovat samotný www

server anebo častěji externí aplikace, kterým je odevzdá a na oplátku od nich dostane výsledek, který vrátí uživateli.

Obr. Zpracování údajů z databáze (uživatel požádá o údaje, www server osloví prostřednictvím SQL dotazů databázový server a uživateli vrátí získané údaje)

Elektronické obchodování (e-commerce) nepředstavuje samostatnou službu Internetu, jde spíše o spojení více služeb. Tržby v této oblasti neustále rostou, a to nejen v obchodní, ale i soukromé sféře. Internetový obchod můžeme přirovnat k zásilkovým službám, ve kterých se objednává zboží na základě katalogu. Jeho velkou výhodou je však časově i kapacitně neomezený prostor, který kromě fyzického kontaktu, dokáže poskytnout zákazníkovi o zboží všechny dostupné informace. Můžeme ho využívat k prodeji i nákupu jakéhokoli zboží nebo dokonce služeb 24 hodin denně, navíc po dodání můžeme zboží v případě nespokojnosti do několika dní vrátit prodávajícímu bez udání důvodu (podle zákonů země, v které byl koupený). Ceny a informace o zboží je možno díky Internetu velmi rychle porovnat s konkurencí. Internetový obchod se vyplatí jak malým, tak i velkým firmám, protože jim dokáže ušetřit 2050 % nákladů v porovnání s “kamennými” prodejnami (na skladování, na pracovní sily, na obsluhující personál). Zvyšuje prestiž a buduje image firmy.

Základní dělení elektronických obchodů vychází z typu účastníků, kteří spolu elektronicky obchodují:

-B2C (business to customer) představuje obchodování mezi obchodem a konečným zákazníkem. Takové obchody obsahují cílenou reklamu, tipy a náměty ke koupi. -B2B (business to business) pokrývá elektronické obchodování mezi podnikatelskými subjekty. V této kategorii se vyžadují komplexní informace o předávaném zboží a efektivní (elektronická) realizace všech operací (objednávka, úhrada). Objednávání zboží není, samozřejmě, omezené na zemi, ve které se právě nacházíte. V případě nákupu v zahraničí je však k ceně potřeba připočítat náklady na dopravu a manipulační poplatky, které v některých případech nejsou právě nejnižší. Při takovém nákupu je třeba myslet také nato, že se na zboží vážou záruční podmínky a legislativa země, ve které je obchod registrovaný. Některé obchody posílají zboží na dobírku (zaplatíte v momentě, kdy vám ho dodají), jiné požadují úhradu dopředu a mnohé dovolují tzv. on-line úhradu prostřednictvím banky anebo různých k tomuto účelu určených bankovních karet.

V případě takovýchto úhrad vzniká nebezpečí odcizení a možnosti zneužití údajů, zejména tehdy, když obchod nemá zabezpečené připojení (viz Bezpečnost údajů na Internetu)

Elektronické bankovnictví (e-banking) je služba umožňující komunikovat uživateli se svou bankou, prohlížet své účty, zadávat příkazy na úhradu apod. Stejně jako elektronický obchod ji můžeme používat 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Platby a výběry hotovosti v pobočce banky jsou pro klienta časově a pro banku časově i personálně náročné, proto se bankové instituce snaží zvyšováním poplatků za kontaktní služby svých zákazníků od tradičního bankovnictví odradit. V zásadě existují dvě základní podoby elektronického bankovnictví:

- použití specializovaného klienta, který zabezpečuje připojení a nabízí mnohé užitečné funkce (stahování výpisů, hromadné odesílání platebních příkazů apod.). Internet využívá jen jako komunikační prostředí a, samozřejmě, komunikuje v něm šifrovaně.

-použití standardního prohlížeče www stránek, který komunikuje s bankou prostřednictvím šifrovaného spojení. P2P (peer-to-peer) je zkratka přebraná z typu sítě rovnocenných počítačů. P2P sítě v současnosti reprezentují různé virtuálně vytvořené skupiny počítačů, které mezi sebou komunikují jako rovnocenné – počítač, který je ve vztahu k jednomu na úrovni klienta, může dalšímu poskytovat služby serveru. Označení p2p se nejčastěji používá pro výměnné sítě prostřednictvím kterých si uživatelé vyměňují soubory. Nejčastěji vyměňovaným obsahem jsou videofilmy, hudebné nahrávky a komerční software, čím se velmi často porušují autorská práva. Mezi nejznámější p2p sítě patří Gnutella, eDonkey, Direct Connect atd. V současnosti nejpopulárnější sítí je Bittorent , který na svoji činnost využívá tzv. indexovacie www stránky obsahující seznamy souborů (audio, video, software) spolu s údaji o tom, na kterých počítačích se nacházejí. Soubor s údaji se označuje jako torrent. Pokud se nějaký soubor nachází na více počítačích, technologie zabezpečí současné stahování z více zdrojů a tak se výrazně zkrátí doba potřebná na jeho download.

RSS (Rich Site Summary, Really Simple Syndication) představuje technologii, protokol i službu umožňující získávání informací o přidávání novinek obvykle na zpravodajské servery. Na přihlášení se k odběru novinek je potřeba se připojit prostřednictvím RSS klienta na RSS zdroj (kanál, feed) obvykle reprezentující stránky, jejichž obsah se mění velmi často. RSS formát nese v soběčrty XML. Původně byl určen na výměnu článků mezi servery, ale v současnosti představuje oblíbený nástroj na získávání aktuálních informací z nejrůznějších oblastí přímo do RSS klienta (může být samostatnou aplikací, integrovaný do emailového klienta anebo webového prohlížeče). Získané údaje mohou obsahovat kompletní článek, jeho shrnutí nebo jen informaci o tom, že byl přidán článek s tím a tím názvem. Blog (weblog, webový záznamník) je fenoménem současnosti, ve kterém lidé více píší, než čtou. Obvykle představuje jakousi sbírku článků nebo postřehů autora zveřejněnou na Internetu prostřednictvím samostatné www stránky nebo specializovaného prostředí určeného na publikování blogů. Blog může být odborný, ale stále častěji se setkáváme s osobními blogy, kde autoři na veřejnosti prezentují své pohledy a názory. Většina prostředí, ve kterých jsou blogy publikované, umožňuje vést k článkům diskusi, díky čemu se vytvářejí a formují nejrůznější komunity. Známe blogy: blog.sme.sk, blogy.etrend.sk, blog.com atd.

Elektronické vzdělávání (e-learning, někdy nesprávně distanční vzdělávání) představuje učení se a vyučování podporované prvky IKT. Jako základní prostředek na zprostředkování informací se využívá počítač, který kromě práce s lokálními informačními zdroji (interaktivní multimediální encyklopedie, elektronické dokumenty apod.) umožňuje připojení se do LMS (Learning Management System – systém na řízení vyučování) nejčastěji prostřednictvím webového vyhledávače. Úlohou LMS je kromě poskytování elektronických materiálů i uchovávání informace o tom, jak byly jednotlivým studentům přidělené lekce a kurzy, jak a kdy je absolvovali a zároveň spravovat komunikaci v rámci virtuálních tříd. Zpravidla podporuje činnosti jako testování a hodnocení výsledků, sledování učení se a postupování, získávání informací o studiu a jeho efektivnosti přímo od studentů nebo na základě sledování jejich činnosti. Komunikace mezi účastníky (jako studenty, tak i vyučujícími) není obvykle orientovaná na nutnost návštěvy konkrétní vyučovací hodiny, ale může probíhat prostřednictvím Internetu interaktivně (videokonference, chat, instant messaging) nebo korespondenčně (email, diskusní fórum, zadávání a odevzdávání úloh).

Výhodou e-learningu je možnost automatizace mnohých částí vyučovacího procesu. Mezi nejznámější LMS patří: Moodle, Microsoft Class Server, eDoceo, WebCT.

Poslední kategorií služeb tvoří služby umožňující připojení k jinému počítači a jeho vzdálenou zprávu. Historicky první a nejznámější službou této kategorie byl telnet sloužící na připojení k vzdálenému počítači tak, že uživatel mohl využívat jeho prostředky – např. spustit programy anebo si prohlížet elektronickou poštu uloženou na něm. Telnet byl nahrazený programem ssh komunikujícím přes šifrované spojení. V současnosti je populární služba Remote desktop, která umožňuje připojení se k jinému počítači a převzatí kontroly nad ním. Předpokladem na jej úspěšné použití je spuštění služby na cílovém a klienta na používaném počítači. Remote desktop používá na přenos obrazovky vzdáleného počítače protokol rdp a můžeme ho použít jak ve Windows, tak i v Linuxu.

Intranet a extranet

Aby se uživatel nemusel pro různé služby učit různé způsoby a styly práce, snaží se jejich tvůrcové o integraci do jediného klienta – webového prohlížeče. Ze stejných důvodů vznikl intranet. Představuje počítačovou síť používající služby a technologie typické pro Internet na vnitřní potřeby organizace, která není na Internetu závislá - může být od něho úplně izolovaná, oddělená prostřednictvím firewallu anebo v některých případech může být i jeho součástí. Používáním intranetu získává organizace hotové technické řešení a nepotřebuje investovat do speciálních (a tím pádem i dražších) technologií, díky čemu není závislá na jediném dodavateli. Zaměstnanci schopní pracovat s Internetem nemají problém používat služby intranetu, přičemž nejpoužívanější představují:

-www na zveřejňování informací a přístup do informačních systémů. Organizaci postačí použít vlastní webový server a zpřístupnit ho jen pro vnitřní část sítě. -email určený na vnitřní komunikaci (ale prakticky bez problémů fungující i navenek). Organizace použije některý z mailových serverů, který kromě okamžité výměny zpráv ve vnitřní organizaci zabezpečí i komunikaci navenek a přijímání došlých zpráv. -ftp zabezpečí sdílení dokumentů a přístup k nim na základě oprávnění. V případě některých Unixových a Linuxových řešení organizace do samotného softwaru nemusí investovat ani korunu.

Intranet v klasickém ponímaní reprezentuje lokální síť, ale často se můžeme setkat i s propojením počítačů na různých místech světa prostřednictvím virtuální sítě -VPN (Virtual Private Network). Počítač kryptovaně připojený přes VPN se stává součástí lokální sítě, přičemž není důležité, kde se klient nachází. V současnosti se dostává do povědomí uživatelů také pojem extranet, který obvykle na základě autorizace umožňuje přístup uživatelům z počítačů mimo intranetu (např. zákazníkům, dodavatelům, zaměstnancům v terénu apod.) a poskytuje jim z něho informace.

Bezpečnost v síti

Připojením počítače do počítačové sítě ztrácí uživatel svoji anonymitu a tím, že se snaží využívat výhody, které mu poskytuje Internet, se stáve zároveň i potenciální obětí útoků různých kategorií. Prvním a základním bezpečnostním problémem je, že údaje standardně putují v prostředí Internetu v textové podobě a nejsou žádným způsobem kryptované ani jinak zabezpečené. Hlavním důvodem tohoto nedostatku je historie: mechanismy zabezpečení neboli při vzniku Internetu a později při jeho rozvoji v akademické sféře požadované.

V současnosti je však bezpečnost a ochrana údajů před zneužitím jednou z nejvýznamnějších požadavků.

Měli jsme problém s tím, že naši studenti odchytávali hesla do LMS těm nešťastníkům, kteří používali notebooky a bezdrátové připojení. Do strukturované kabeláže se nedostali, avšak údaje, které se přenášely vzduchem, dokázali zachytit velmi jednoduše – jen pomocí notebooku s bezdrátovým připojením. Od doby kdy jsme komunikaci při přihlašování zakryptovali, se už problémy nevyskytly.

Šifrovaná komunikace

Bezpečnost přenosu údajů se standardněřeší prostřednictvím SSL (Secure Sockets Layer), která představuje vrstvu (a současně i protokol) vloženou mezi transportní (např. TCP/IP) a aplikační (např. HTTP) vrstvu, kde se stará o kryptování údajů před odesláním a dekryptování po přijetí. Komunikaci zabezpečuje nejen šifrováním, ale i ověřením totožnosti komunikujících stran. Na připojení k vzdálenému počítači se používá SSH (Secure Shell), který představuje skupinu standardů a síťových protokolů, umožňujících vytvořit bezpečné spojení mezi lokálním a vzdáleným počítačem. Typicky se používá na připojení a přihlášení ke vzdálenému počítači (serveru) a následné zadávání příkazů. Standardně pracuje na TCP portu 22 a představuje bezpečnou formu kdysi často používané služby telnet. Jedním z nejčastějších způsobů použití kryptovaného připojení je kryptování protokolu HTTP určeného na přenos obsahu www stránek prostřednictvím SSL. Tento protokol je označovaný jako HTTPS (Hypertext Transfer Protocol Secure) a standardně využívá port 443. Vytvoření spojení probíhá prostřednictvím asymetrického šifrování, kde uživatel v prvním kroku požádá server, se kterým chce komunikovat, o doručení asymetrického veřejného klíče a určení kryptovacího algoritmu symetrického klíče, prostřednictvím kterého bude probíhat komunikace. Server klíč odešle spolu s bezpečnostním certifikátem, který slouží na ověření jeho totožnosti a hodnověrnosti. Pokud uživatel certifikát akceptuje, vygeneruje jeho systém unikátní symetrický klíč, na základě kterého bude probíhat další komunikace, zašifruje ho veřejným asymetrickým klíčem serveru a výsledek mu pošle. Server svým (asymetrickým) soukromým klíčem přijaté údaje dešifruje a potvrdí uživateli. V tomto momentě oba účastníci komunikace disponují symetrickými klíči pro kryptovanou komunikaci a mohou začít přenos údajů. Důvodem, proč se používají dva způsoby šifrování je, že asymetrické šifrování je mnohem pomalejší a náročnější na výpočet, kvůli čemu ho nemůžeme použít na permanentní přenos rozsáhlých údajů.

Fakt, že heslo při vkládání do webového formuláře nevidíme, neznamená že při odeslání bude chráněné (kryptované). Jestiže používáme kryptované spojení, adresa zobrazené stránky začíná v prohlížeči https (ne http).

Bezpečnostní certifikát

Nejslabším místem kryptované komunikace je bezpečnostní certifikát. Útočník, který chce odposlouchávat komunikaci mezi uživatelem a serverem totiž potřebuje získat klíč, kterým bude celá komunikace kryptovaná. Ten se odesílá v prvních fázích komunikace na základě ověření bezpečnostního certifikátu. Bezpečnostní certifikát je elektronický dokument, kterým se prokazuje totožnost jeho držitele. Obsahuje údaje o tom, pro koho a kdy byl vyhotovený, dokdy je platný, která certifikační autorita ho vydala a na jaký účel. Mnozí uživatelé předpokládají, že každý certifikát, který je podepsaný, je správný a pro ně bezpečný. Neuvědomují si, že certifikát mohla vydat i útočníkova certifikační autorita na úplně jiné účely než je prezentováno. Z tohoto faktu vyplývá potřeba kontroly jak certifikátu a jeho vydavatele, tak i jeho držitele.

Certifikát není potřeba kontrolovat při každém navazování spojení, protože prohlížeče standardně disponují možností pamatování si akceptovaných certifikátů (po dobu jejich platnosti).

Elektronický podpis

Požadavky na přenos údajů je možno stanovit následovně:

-utajení údajů představuje ochranu údajů před nepovolanými objekty či subjekty (zejména v případě použití veřejných kanálů na přenos citlivých informací), -integrita informací požaduje, aby doručené informace byly úplné a původní (nezměněné během přenosu). Pokud by někdo odhalil klíč a zprávu dešifroval, nemohl by zmást a dezinformovat adresáta změnou obsahu, -autentizace spočívá v potvrzení totožnosti odesílatele zprávy. Utajení je zabezpečeno kryptováním přenosu, integrita informací a autentizace odesílatele elektronickým podpisem, jehož úlohou je potvrdit, že podepisující je skutečně ten, za kterého se vydává a že souhlasí s obsahem podepsaného dokumentu. Postupně stále více právních předpisů (zákon o elektronickém podpisu byl schválený v roce 2002) umožňuje používání elektronického podpisu v oblasti orgánů veřejné zprávy, a to jak při komunikaci mezi úřady navzájem, tak i při komunikaci občanů s nimi. Každý elektronický podpis má dva klíče – soukromý a veřejný. Platí pro ně stejná pravidla, jako pro klíče používané při asymetrickém šifrování. Elektronicky můžeme podepsat jakýkoli soubor – email, dokument, video, obrázek atd. Z údajů dokumentu se v prvním kroku vytvoří tzv. otisk (hash) – číselná hodnota získaná aplikací speciálního algoritmu. V druhém kroku se hash zašifruje prostřednictvím autorova soukromého klíče – výsledek šifrování se označuje jako elektronický podpis. Ten je pro stejný dokument vždy stejný a pro různé dokumenty obvykle jiný. Adresát dostane podepsaný dokument a podpis. Ověření spočívá ve výpočtu hashu z dokumentu a v jeho porovnání s hashem získaným dešifrováním elektronického podpisu prostřednictvím veřejného klíče. Pokud jsou oba otisky totožné, je dokument považovaný za důvěryhodný. Autor nemůže popřít své autorství, protože jeho soukromý klíč je tajný a nikdo jiný nemůže zašifrovat hash tak, aby byl při použití veřejného klíče totožný se správnou hodnotou. Pokud dokument během přenosu změní někdo jiný, změní se i jeho hash a výsledek dešifrování podpisu nebude totožný s hashom nového dokumentu.

Certifikát umožňující využívání elektronického podpisu poskytuje certifikační autorita, reprezentovaná důvěryhodnou osobou anebo institucí, která vystavuje bezpečnostní certifikáty určené na identifikaci majitele elektronického podpisu (např. na základě databáze elektronických podpisů potvrdí, že osoba, která elektronický dokument podepsala je opravdu ta, za kterou se vydává). Při elektronické komunikaci tak plní úlohu prostředníka mezi komunikujícími subjekty a potvrzuje pravost elektronického podpisu. Certifikační autorita vystupuje v úloze jakéhosi notáře, který ověřuje elektronický podpis a garantuje osobu, které patří a do kdy platí. Právo na poskytování služeb certifikační autority přiděluje kořenová certifikační autorita (u nás První certifikační autorita spravovaná Národním bezpečnostním úřadem).

Díry v systému

Kromě nebezpečí, které číhají na údaje přenášené prostřednictvím počítačové sítě, jsou ohroženy i samotné počítače či jiné uzly připojené do sítě. Pokud bychom chtěli parafrázovat pana Murphyho, mohli bychom vyhlásit, že každý software, který vytvořil člověk, nese v sobě skryté chyby. Jinak tomu není ani v případě operačních systémů a síťového softwaru. Každý z nich má svoje nedostatky, přičemž na

některé se dá zvyknout, s jinými se dá žít, ale jsou i takové, jejichž ignorování je nebezpečné, protože dovolují jiným uživatelům ovládnout na dálku počítač a proniknout tak do soukromí jeho uživatele. Mohou se zmocnit i velmi osobních nebo finančně zajímavých údajů, případně znehodnotit jeho práci vymazáním či změnou obsahu souborů. Aby k takovým krizovým situacím docházelo co nejméně, snaží se autoři operačních systémů chyby v systému hledat, průběžně opravovat a poskytovat je uživatelům co nejdříve (samozřejmě zadarmo). Opravou známé chyby však není systém navěky zabezpečený, protože už další den může být objevena další, a proto je potřeba buď sledovat fóra věnující se problematice bezpečnosti svého operačního systému, anebo se postarat o automatické stahování a instalaci opravných záplat.

Netiketa

Navzdory tomu, že většina standardů popisuje jen technické stránky Internetu, existuje i dokument schválený v roce 1995 pod názvem Netiquette Guidelines, který popisuje pravidla slušného chování na Internetu. Pojem netiketa představuje spojení slov net (síť) a etiketa (souhrn zásad společenského chování) a i když už od schválení vzpomínaného dokumentu přešlo více než desetiletí a ani Internet už není tím, čím býval, je stále aktuální. Ve všeobecnosti platí, že v prostředí Internetu je třeba se chovat stejně jako v reálném životě. Třeba myslet na to, že vaše zprávy se mohou dostat k tisícům lidí po celém světě a záleží jen na tónu a obsahu zprávy, jaký obraz si o vás tito lidé vytvoří:

- nekomunikujete s počítači, ale s lidmi, kteří mají city stejné jako vy, -nebuďte agresivní, a když se dostanete do sporu, argumentujte k věci. Nepoužívejte osobní útoky nesouvisející s problémem, -skrývání se za přezdívku a anonymita jsou jen zdánlivé – při troše šikovnosti není problém vystopovat autora příspěvku, -při komunikaci buďte stručný, věcný a uvádějte vždy všechny potřebné a zodpovídající informace, - nemyslete si, že jste středem vesmíru a neočekávejte, že každý se bude hrnout odpovídat na váš dotaz, - odpouštějte chyby. I vy jste někdy začínali. Zároveň myslete na to, že zprávy, které si prostřednictvím Internetu vyměňujete, může zachytit a zveřejnit kdokoli jiný – nikdy proto nepište druhému to, co bychom nepověděli v místnosti plné lidí.

Vybraná pravidla při komunikaci prostřednictvím emailu:

-pokud nepoužíváte kryptovanou komunikaci, předpokládejte, že email může číst kdokoli. Nikdy do něho nepište věci, které byste nenapsali na pohlednici, - jestliže pošlete zprávu, kterou jste dostali, dále, neměňte její text. Pokud byl její obsah odkazem pro vás, získejte před jejím odesláním dalším osobám souhlas autora, -neposílejte řetězové dopisy – jsou otravné, -buďte konzervativní v tom, co posíláte a liberální v tom, co dostanete – není vhodné posílat hrubé a osočující zprávy, -ulehčete adresátovi komunikaci a přidejte na závěr zprávy kontakt na sebe. Většina emailových klientů umožňuje přidávat „podpis“ na konec zprávy automaticky, - zvažte používání slov psaných velkými písmeny – vyjadřují křičení, - používejte smajlíky, ale s mírou. Nemyslete si, že smajlík překryje jinak urážlivý anebo nevkusný obsah, - jakmile dostanete zprávu, která ve vás vyvolá silné emoce (zlost), počkejte s odpovědí raději do dalšího dne,

-když odpovídáte na zprávu, buďte stručný a z odpovídajícího emailu vymažte všechny nedůležité části, -předmět zprávy by měl odrážet její obsah, -když si myslíte, že zpráva je důležitá, dejte autorovi najevo, že vám přišla, i když delší odpověď pošlete později, - jestliže posíláte zprávu s velkými přílohami, upozorněte nato příjemce a ujistěte se, že mu to nevadí, - respektujte soukromí jiných. Jestliže vám přišla zpráva, která vám nepatří, smažte ji. Vybraná pravidla pro diskusní fóra:

-předtím, než pošlete první příspěvek, přečtěte si dostatečné množství příspěvků – pomůže vám to pochopit zvyky a úroveň skupiny, -dříve než se zeptáte, zkuste najít odpověď sami (vyhledávací služba, archiv konference). Když zopakujete stokrát položenou otázku, lehce diskutující podráždíte, -jestli požadujete odpovědi emailem, je slušné poslat na závěr shrnutí všem zúčastněným, -pokud znáte odpověď na položenou otázku – odpovězte, -dejte si pozor nato, co píšete a mějte na zřetel, že příspěvky mohou být uchovávány dlouho dobu a má k nim přístup mnoho uživatelů, -příspěvky mají byť stručné a k věci. Omezujte zbytečnosti, neodbočujte od tématu a neupozorňujte zbytečně na překlepy či chyby v pravopise, - jakmile někdo zpochybní vaše argumenty, udržte diskusi zaměřenou na téma – nedovolte, aby sklouzla do osobních útoků, - nemíchejte se do flame wars (vojny slov, osobních útoků), nereagujte na provokující materiál. Vybraná pravidla pro chat (IRC): - opět je třeba před zapojením do diskuse nejprve sledovat její obsah a uživatele,

-není potřeba zdravit každého uživatele zvlášť, obvykle stačí jeden pozdrav, -nepředpokládejte, že budou chtít s vámi komunikovat neznámí lidé, - respektujte pravidla skupiny a nepožadujte od ostatních uživatelů osobní informace, -pokud některý uživatel používá přezdívku (což je vlastně v současnosti standard), respektujte jeho přání být v anonymitě. I když ho poznáte, neoslovujte ho vlastním jménem bez jeho souhlasu, Vybraná pravidla pro webový obsah:

- pamatujte na to, že každá nekryptovaná informace, kterou přijímáte i odesíláte prostřednictvím služby WWW, putuje Internetem bez ochrany před zneužitím, -nepředpokládejte, že jakákoli informace kterou najdete, je aktuální a přesná, Internet se často označuje také jako smetiště informací, - respektujte autorská práva a používejte a dále šiřte jen ty materiály, které můžete, - informační služby mohou odrážet kulturu a životní styl značně odlišný od vašeho – materiály, které vám mohou připadat pobuřující, mohou být v krajině svého původu akceptovatelné. Buďte proto tolerantní a otevřený, - dejte jasně na vědomí, co je a co není možné kopírovat z vašich webových stránek, - jestliže poskytujete informace, ujistěte se, že vaše stránka poskytuje něco specifické. Vyvarujte se poskytování informací tak, že jen odkazujete na další zdroje, - hlídejte životnost zveřejněných informací tak, aby byly aktuální.